9. kapitola

    Ode dveří se na něj smály Jiminovy oči, to bylo totiž to jediné, co z jeho obličeje viděl. Na hlavě kšiltovka, na ní natažená kapuce, přes ústa a nos rouška. Yoongi se vymrštil z kožené pohovky, rychle Jimina vtáhl dovnitř a rozhlédl se po chodbě, naštěstí tam nikdo nebyl.

    „Chtěl jsem s tebou mluvit dřív, než si s vámi se všemi promluvím večer, ale nevěděl jsem, kdy se vrátíš,“ Jimin si při tom sundával roušku a odhalil tak svůj upřímný úsměv, „a zároveň jsem tě nechtěl tahat někam pryč, když pracuješ a tak… jsem tady.“

    Yoongi na něj zíral jako na nějaký přelud. „A jenom proto jsi riskoval, že tě tady někdo uvidí a přišel jsi až sem?!“ vytřeštil na něj oči. „Hele, okamžitě odtud vystřel, co kdyby sem někdo přišel?“

    Jimin se na něj pro změnu podíval vzdorovitě: „Nechci! Musím s tebou mluvit.“

    Chvíli se dohadovali, ale když to stále nedokázali vyřešit ke spokojenosti obou, Yoongi rezignoval. Odpochodoval ke dveřím a zamkl je. „Co mám s tebou jako dělat?“ díval se na něj vyčítavým pohledem.

    Jimin poskočil k němu, oběma rukama mu sevřel zápěstí a začal mu rukou houpat z jedné strany na druhou a přitom se roztomile křenit. „Hyung, nezlob se, ale nějaké věci ti prostě musím vyjasnit jako prvnímu,“ zamrkal na něj.

    Yoongi se na něj zlobit nedokázal, líbilo se mu, že je zase s ním, navíc z celé jeho bytosti vyzařoval neskutečný pokoj a radost. Natočil hlavu do strany, mírně zvedl bradu, oči protočil v sloup a uchechtl se. „Už jsi obědval? A pusť mi tu ruku!“

    Jiminův úsměv se protáhl do svého nejširšího bodu a jeho oči zmizely v malinké štěrbinky: „Něco málo jsem zakousl, ale jestli máš plnohodnotný oběd, tak nepohrdnu.“

    Naprosto si mě podmanil, jak to dělá? Pomyslel si Yoongi a v duchu se sám nad sebou zasmál. „Máš štěstí, že jsem si toho objednal víc, jinak by tady už nic nezbylo,“ díval se přitom na Jimina, jak do sebe cpe nudle, „říkal jsem si, že si dám i později, až dostanu hlad odpoledne… tak teď nebudu mít nic.“

    Střelil po Jiminovy falešně vyčítavým pohledem, ten se na něj zadíval a s plnou pusou zahuhňal: „Sám ses nabídl, tak si neztěžuj.“

    Než dojedl, tak se bavili o všem možném. Yoongi ho informoval o poradě, ze které měl radost a pochlubil se i novou skladbou. Když Jimin dojedl, Yoongi ve studiu zhasl, aby to vypadalo, že zde nikdo není, přes prosklenou část dveří do studia dopadalo jen světlo z chodby. Společně se usadili na podlahu vedle kožené sedačky, i když bylo zamčeno, navozovalo to v nich pocit většího bezpečí, kdyby se dveře nějakou náhodou otevřely. Jakmile dosedli na zem, hruď se mu sevřela napětím a nervozitou, co mu asi Jimin řekne? A zase ten nepříjemný pocit na hrudi, výčitky se opět ozvaly.

    Jimin mu nedal moc prostoru, aby dále dumal, jak rozhovor proběhne a začal mluvit: „Hm... nevím, kde úplně začít, nechci ti říct všechno, na to teď ani není tolik času, ale jen pár věcí ti vyjasnit,“ hlavu měl otočenou směrem k němu a upřeně se mu díval do očí, „myslím totiž, že tobě dlužím vysvětlení ze všech nejvíc.“

    Yoongi mu pohled pevně opětoval, i když to pro něj nebylo vůbec snadné. Srdce cítil až v krku, v hlavě nepříjemné napětí a tlak, jako by mu ji někdo držel v dlaních a tlačil jimi proti sobě. Jimin mu už od včerejška dal hned několikrát najevo, že ho z ničeho neviní a že k němu necítí žádnou zášť, přesto, když se na něj díval, vybavovaly se mu nyní jen tehdejší vlastní výbuchy vzteku a nemilosrdné chování vůči této nádherné bytosti, jeho pocity byly tudíž z jisté části opodstatněné.

    „Podrobnosti o tom, kde jsem byl a co jsem dělal, si nechám až na večer pro vás všechny,“ pokračoval Jimin dál, „tobě teď chci říct jen pár věcí ohledně toho osudového večera, kdy jsem vás tak sobecky opustil.“

    Yoongimu vyschlo v krku.

    „Dlouho jsem přemýšlel, jak popsat to, co jsem tehdy zažíval a došel jsem k závěru, že jsem k sobě samému neměl dostatek respektu a hlavně… hlavně mi chyběla sebeláska,“ trochu se nad tím uchechtl. „Není to paradox? Tolik lidí ti projevuje lásku a úctu, ale ty sám k sobě nic z toho necítíš. Tolik lidí ti říká, jak jsi dobrý, ale ty sám si to o sobě nemyslíš,“ nyní už měl Jimin pohled upřený na protější stěnu, i pro něj byl v této chvíli přímý pohled do očí něčím, co nemohl snést. „Tolik lidí tě miluje, ale ty sám sebe nenávidíš.“ Na chvilku se odmlčel, zhluboka se nadechl, hlas se mu totiž nepatrně roztřásl. „Víš, dostal jsem se do bodu, kdy jsem měl pocit, že si nemohu dovolit jedinou chybičku, ale upřímně… jsme jenom lidé a naprosté bezchybnosti nejsme schopní,“ říkal opět s jistou dávkou posměšnosti v hlase, „i když někteří fanoušci si o nás nejspíš myslí pravý opak… a mně… vlastně celou moji bytost pak naplnily takové myšlenky také… že musím být bezchybný.“ Další hluboký nádech, jak se přemáhal, aby se jeho hlas netřásl. Yoongi se natáhl ke stolu pro sklenici s vodou a podal mu ji, Jimin se na něj trochu usmál a napil se, sklenici pak odložil na podlahu vedle sebe. „To, jak mě všichni chválili a říkali mi, jak úžasný jsem… víš, to ve mně tehdy způsobovalo akorát to, že každá sebemenší chyba se mnou hluboce a od podstaty otřásala.“

    Yoongi se na Jimina díval upřeně, i když si uvědomoval, že mu to musí být poněkud nepříjemné. Nemohl si pomoct, Jimin mu konečně vyléval své srdce, své nejniternější pocity, myšlenky, strachy a obavy, které před čtyřmi lety zažíval, prostě to, co od něj chtěl slyšet už tehdy. To, po čem všichni tak upřímně toužili… aby se jim s tím svěřil a netrpěl sám.

    „Uvěznil jsem se do vězení vybudovaného vlastním srdcem, ze kterého jsem nedokázal uniknout. Nebyl jsem schopný úniku, jeho zdi byly stále silnější a vyšší a já pak už jen trčel v hluboké a neproniknutelné tmě. Obklopený pouhou lží a falešným světem.“

    Yoongi o tom od jeho odchodu přemýšlel už tolikrát, vlastně už i k tomuto závěru došel a chápal to, možná až příliš dobře. I pochvala může pro člověka znamenat velké břemeno. Sám si o Jiminovi myslel, že je v mnoha ohledech dokonalý. Měl své chyby, ale ty se daly v porovnání s tím, jaký byl, přehlédnout až do té míry, že na ně člověk zapomínal. Sám mu to dal nejednou velmi jasně najevo. Na ně na všechny se snášela chvála snad ze všech stran, ale Jiminova povaha mu bohužel dodávala pocit, že dokonalý prostě být musí a chyby nejsou dovoleny. Proto pokaždé, když se něco stalo… selhal mu hlas při vystoupení, něco mu při výškách ujelo, špatně zatančil jediný krok, čehož si ani publikum všimnout nemohlo, tak pak trávil hodiny a hodiny tréninkem, aby se to již neopakovalo. Prostě měl pocit, že dokonalost je u něj nutností a není povolena ani sebemenší chybička. Člověk dokáže být sám sobě největším nepřítelem, a pokud si v sobě nedokáže vyřešit nesmyslné pocity méněcennosti, může mu říkat kdokoliv cokoliv a stejně mu to nepomůže… a to byl přesně Jiminův tehdejší stav.

    Jimin pokračoval dál: „Věděl jsem, že tím trpíte i vy, ale nevěděl jsem, jak z toho ven. Teď už dávno vím, že čím víc jsem se snažil, abyste netrpěli, tím víc jste naopak trpěli. Myslel jsem si, že když to budu dusit v sobě, tak to zůstane uvnitř a vás se to tak nedotkne. Ale všechny tyto mé chyby vedly následně jen k hádkám, a když jsem se pak do toho ještě zranil, tak to vyvrcholilo do toho osudového večera ve studiu. Naše druhé setkání tak pozdě v noci…“

    Yoongi už na něm nevisel pohledem, bál se totiž, že by se na něj Jimin mohl také podívat a byl si jistý tím, že by jeho pohled nevydržel. Nevěděl přesně, co by pak následovalo, ale nejvíc se bál toho, že by se možná i rozbrečel, byl na to totiž dost citově nalomený.

    „Vlastně jsem byl rozhodnutý už tehdy… než jsem do studia přišel,“ Jimin stále hleděl někam nepřítomně před sebe. „Chtěl jsem utéct, od světa, od slávy… od vás… ale hlavně… hlavně od sebe samotného…“ poslední dvě věty řekl skoro neslyšně. „Asi proto jsem šel trénovat navzdory svojí vyčerpanosti i zákazu tančit kvůli zraněné noze, která mě i tehdy dost bolela. Ten den jsem se to snažil oddálit, doufal jsem, že snad… že to snad přejde a nebudu zbabělcem, který všechno opustí a nezodpovědně uteče,“ při těchto slovech hleděl se zrakem sklopeným někam dolů ke špičkám svých bot, jako by na nich bylo něco nesmírně zajímavého. „Než jsem se rozhodl utéct, tak mě dokonce už i napadlo jiné řešení…“

    Větu nedokončil,  Yoongi si byl skoro jistý tím, jak by pokračovala a nedovolil mu, aby ji dořekl. Nechtěl to z jeho úst vůbec slyšet. Ruku mu obtočil kolem ramen a přitáhl ho k sobě, Jimin se nebránil a hlavu mu položil na rameno, natočenou obličejem směrem k ohbí jeho krku. Cítil jeho horký, přerývaný dech na své kůži a slyšel tlukot jeho srdce, který se jakoby ozýval celou prázdnou a tichou místností. Chtěl ho uklidnit, utišit. Kdyby mohl, vzal by na sebe tíhu všech jeho pocitů provinění a lítosti, ale to bohužel nešlo, mohl ho jen držet v náručí, alespoň tu být s ním a být mu oporou, aby věděl, že na to není sám.

    „Ale, hyung… hlavně si nemysli, že jsi za to mohl ty.“ Jimin se k němu při těchto slovech přivinul blíž a rukama ho objal kolem pasu. „Ani si nemysli, že jsi na tom měl nějaký podíl, nebo to byla z jakékoliv části tvoje vina. Moc dobře tě znám a vím, že tě tížily výčitky svědomí,“ jeho stisk ještě zesílil, „že tě tíží i teď.“

    Yoongi se přistihl, že nedýchá, při jeho slovech zatajil dech a srdce mu začalo tlouct rychleji. Zažíval podobné pocity, jako kdyby stál úplně nahý na rušné ulici, Jimin totiž odhalil jeho nejniternější city a myšlenky. Nemyslel si, že je to ještě možné, ale Jimin ho stiskl o něco víc.

    „Promiň, mrzí mě to,“ horké Jiminovy slzy mu smáčely krk.

    Yoongi seděl napjatě, svaly se nedokázaly uvolnit, jeho duše jako by byla celá obnažená. Rád své city vyjadřoval pomocí písní, ale osobně mu to bylo dosti nepříjemné, ani o nich skoro nemluvil. V nitru prožíval celou škálu pocitů, ale povaha mu bránila, aby to ventiloval navenek. Ucítil, jak mu po pravé tváři stéká slza, ale nebyl schopný ji nenápadně setřít, vlastně se nedokázal ani hnout a jen strnule zíral před sebe. Slza stekla po tváři až na hranu čelisti a pak skápla dolů. Na rameni ucítil povolení tlaku, jak se Jiminova hlava nadzvedla, uvolnění sevření kolem pasu a jemné setření mokré stopy na tváři.

    „Hyung, nikdy jsem vás nepřestal milovat, jen jsem potřeboval čas, abych začal milovat i sám sebe. Nikdy jsem tě z ničeho nevinil… ale moc dobře vím, že ty ses obviňoval, je mi líto, že jsi kvůli mně tak dlouho trpěl.“ Jimin už ho zase pevně objímal, tiskl se k němu tak pevně, až to Yoongimu poněkud překáželo v dýchání, zároveň to ale bylo tak upokojující, příjemné a utěšující, že se tomu ani bránit nedokázal.

    „Tohle je vlastně to nejhlavnější, co jsem ti chtěl říct,“ zakončil pak už jen Jimin svoji řeč.