Takže... mám rozepsanou povídku a konečně jsem se rozhodla, že ji začnu uveřejňovat. :-D O čem bude? Víte, ráda se zamýšlím nad lidskými pocity, a protože miluju k-pop, tak hodně přemýšlím nad tím, jak se naše milované hvězdy cítí, a co se skrývá za jejich úsměvy. 

    Povídka bude místy smutná, tak mě prosím neukamenujte, :-D ale v podstatě každý lidský život je někdy smutný. Není to tak, že bych je ráda nechávala trpět, ale buďme upřímní, oni trpí často, jen to není vidět. Kdo ze sedmi členů skupiny BTS je hlavní postavou, vám dojde, jakmile si přečtete první kapitolu, proto je zbytečné, abych vám to psala. :-) Takže pokud máte chuť, tak směle do toho. :-)

    Seděl u pracovního stolu, jeho pohled už pár, možná i desítek minut, visel na malinké kaluži vody, tvořící se na parapetu za oknem, do které v pravidelných intervalech odkapávaly dešťové kapky někde ze střechy nad ním. Venku bylo nevlídně a právě v takových dnech mu myšlenky bez varování sklouzávaly ke stejnému tématu, i když nyní za to počasí ani tak nemohlo. Jeho myslí se honilo hodně myšlenek, ale všechny se v konečném důsledku týkaly jen jediné osoby.

    Na protější straně ulice se někde, asi tak z pátého patra vynořila hlava a zakřičela dolů na chodník pod oknem na někoho, koho nebylo vidět. Jemně sebou trhl, vrátil se zpět do reality a opět začal vnímat svět kolem sebe. Oči mu intuitivně spočinuly na protější straně domu, kde už jen zahlédl odraz světla v zavírajícím se okně. Jeho myšlenky byly přetrženy.

    Pohled mu sjel k prázdnému bílému papíru, který ležel na stole před ním. Pravý koutek úst se mu povytáhl nahoru, nebyl to úsměv, jen úšklebek nad vlastní neschopností. Poslední dobou se mu to stávalo často, až příliš často. Člověk by řekl, že po čtyřech letech už bude bolest o něco menší, nebo se alespoň nebudou myšlenky tak opětovně stáčet tímto směrem, ale jemu v poslední době na mysl vyvstávaly až přehnaně často. Na druhou stranu se to dalo pochopit, pořád nevěděl, nikdo nevěděl, co se mu stalo a kde se nachází.

    Nerozuměl tomu, někdy mu připadalo, že obličej má ve vzpomínkách nejasné kontury, zamlžený opar, o to divnější bylo, že se mu s naprostou přesností vybavoval jeho úsměv, gesta, pohled v jeho očích… vše se zdálo tak jasné a přece zamlžené. Někdy to bylo tak silné, až měl pocit, že cítí i jeho vůni.

    Uběhl přesně týden od vážného rozhovoru s Namjoonem, přišel za ním, protože už se na něj takhle nedokázal dívat. Řekl mu, ať své pocity, strach, smutek, bezmoc, prostě vše, co pociťuje, vloží do veršů a napíše píseň. Sám věděl, že to je pro umělce nejlepší způsob, jak alespoň částečně upokojit svoji mysl a srdce, zbavit se do jisté míry smutku, jenže pokaždé, když se o to pokusil, tak se ve svých myšlenkách ztrácel a nebyl schopný napsat nic souvislého. Věděl, že není sám, kdo se tak cítí, všichni na tom byli stejně, jak by se také mohli cítit jinak? Ale byl to právě Yoongi, koho nejvíce tížil pocit, že na tom z velké části nese vinu. Všichni věděli, že se obviňuje, i když nikdo jiný si nemyslel, že je to jeho vina, a to byl také důvod, proč se mu snažili pomoct. Kdyby se snad tehdy zachoval jiným způsobem, s větším pocho-- od dalších úvah ho vytrhlo zběsilé zachrastění klíčů v zámku.

    Mimoděk otočil hlavu a zadíval se tím směrem, dveře se vzápětí rozrazily tak prudce, že na to dotyčný narušitel nedokázal zareagovat dostatečně rychle a jeho ruka chňapla po klice jen tak naprázdno. Dveře s hlasitou ránou praštily o zeď a klika prohloubila již tak dost velký důlek, který tam zanechala nejedna dřívější nezralá zbrklost mladšího chlapce.

    Než po něm stačil hodit nevraživý pohled a začít mu spílat, ode dveří se, přes hluboké funění, ozvalo: „Promiň, promiň! Já vím, že si mám dávat pozor, nemusíš mi to zase opakovat. Prostě mi ta klika vyletěla z ruky.“

    Taehyung nahodil šibalský úsměv, Yoongi jen zakroutil hlavou a skoro neznatelně se nad roztomilostí druhého pousmál. Vrátil se zpět ke své činnosti… lépe řečeno k tomu prázdnému nic, které leželo před ním na stole. Po chvíli bezradného zírání, kdy měl pocit, že se mu kus papíru vysmívá, zkonstatoval, že by se měl zvednout a jít dělat něco smysluplnějšího, že tady stejně zase nic nezmůže.

    Zvedl se od stolu a všiml si, že Taehyung už v místnosti není, ani neslyšel, jak zaplul do svého pokoje, což byl dost velký paradox, vzhledem nad příchodem horším, než by zvládl leckterý přírodní živel. Přešel k lednici, otevřel ji a vytáhl z ní plastovou láhev s vodou. Napil se a přitom hleděl nepřítomně do zdi.

    PRÁSK!

    Nadskočil tak, až mu láhev vypadla z ruky a s hlasitým plesknutím skončila na podlaze, voda se rozlila všude kolem a pocákala, co se dalo. Aby toho nebylo málo, tak poprskal stěnu před sebou, protože již nestihl spolknout doušek, který si právě nalil do úst. Taehyung byl někdy horší než tajfun, pokud byl z něčeho nadšený, nebo rozčílený. Teď vypadal rozčíleně a nadšeně zároveň, což byla asi ta nejhorší kombinace.

    Vůbec nedbal na Yoongiho zlostné pohledy, ani na jeho proud ne zrovna slušného častování, kterého se mu od něj dostalo. Prostě jen přiběhl přímo k němu, před obličejem mu mával notebookem a rozčíleně na něj něco křičel. Očividně mu bylo úplně fuk, že ponožkami vytírá mokrou podlahu. Nebýt toho, že oběť jeho ‘‘útoku‘‘ byla celá smáčená, tak by se snad i nad poskakujícím mladíkem pousmála.

    „Přestaň mi tím laskavě mávat před obličejem a řekni mi nějak srozumitelně, co mi chceš,“ řekl Yoongi s notnou dávkou netrpělivosti v hlase.

Taehyung se očividně snažil ze všech sil, aby ze sebe dostal souvislou větu, kterou by pochopila i nezainteresovaná osoba, bohužel se ale nedokázal uklidnit natolik, aby z něj nějaká vypadla.

     „Víš… tohle… tady je… on byl…“

    Yoongi ho chytil oběma rukama za ramena a mírně s ním zatřásl: „Co, prosím tě?! Tak už přece mluv!“

Mladík se k jeho údivu trochu vzpamatoval a začal mluvit v souvislých větách, i když by bylo lepší, kdyby začal od začátku a ne od konce.

     „Bylo to tady nedaleko! Tentokrát je to naprosto jasný!“

    Yoongi se snažil pochopit, co se mu to vlastně chlapec snaží říct, nic neříkal, jen čekal, až bude pokračovat… nic, ticho. Nezdálo se, že by mladší chlapec pochopil, že vůbec netuší, o čem to vlastně mluví.

    „Tak mluv přece! Přijde ti, že tyhle informace stačí, abych tě pochopil?!“

    Taehyungův obličej trochu zkřivila nechápavá grimasa, jako by mu ty dvě krátké věty měly přece stačit k tomu, aby mu bylo všechno jasné. Znovu mu pod nos strčil otevřený notebook.

     „Dívej na tu fotku! Tentokrát to byl určitě on!“

    Yoongiho pohled sjel na obrazovku, oči se mu rozšířily dokořán a pusa mu automaticky zůstala pootevřená v nevysloveném údivu. Byl to on, o tom nebylo žádných pochyb… tedy těch by se jistě dalo najít hodně, ale na to byli všichni až příliš upnutí na tento jediný, malinký záblesk naděje.

    Chlapec, na ne úplně zřetelné fotografii, na sobě měl černou až příliš velkou mikinu na svoji drobnější postavu, kapuci na hlavě, zpod které mu vyčnívaly světlejší vlasy, černé upnuté kalhoty, ve kterých se rýsovala statná stehna a na nohou boty také v černé barvě. Na vrchní část obličeje dopadal stín z kapuce, jasně byly vidět jen plné rty, ve své malé ruce svíral kelímek s kávou.

    „Kdy a kdo to fotil?“ zeptal se Yoongi.

    „Asi před hodinou, nějaká holka, která tvrdí, že mu tu kávu prodávala,“ odvětil Tae.

    Z dalšího pokoje, hned vedle toho, ze kterého se před chvílí vyřítil Taehyung, se najednou vynořila rozcuchaná hlava a někdo rozespale a ironicky zavolal: „Nemůžete dělat ještě větší randál? Spal jsem skoro celou hodinu… to mi jako mělo stačit?“

    Oba chlapci stojící u lednice otočili hlavy a podívali se na Hoseoka, který vypadal nanejvýš… komicky, ani ne děsivě, i když tón jeho hlasu zrovna přívětivý nebyl, ovšem pohled na něj byl… prostě komický. Jeho výzor nevzbuzoval žádného respektu.

    Oba chlapci od lednice naráz, jako jeden muž, pronesli: „Tohle musíš vidět! Ve vedlejší ulici vyfotili…“ Konec věty už ovšem Hoseok neslyšel, stačil totiž zaniknout v hlasitém zazvonění domovního zvonku. Hlavy všech přítomných se otočily směrem ke vstupním dveřím.

    Hoseok se po krátké chvíli vydal pomalým, šouravým krokem ke dveřím, druzí dva totiž nevypadali, že by se k něčemu měli. Ať už u té lednice stojící v kaluži vody, s notebookem v ruce dělali cokoliv, nevypadalo to, že by je nějaké zazvonění ve skutečnosti zajímalo. Jejich předešlá reakce naznačovala tomu, že to jistě slyšeli taky, ne jen že by Hoseok ještě trpěl nějakými spánkovými halucinacemi, ale k pohybu se neměl ani jeden.

    Lednice stála v kuchyňském koutu, tedy za rohem od vstupních dveří, nemohli proto vidět, kdo za dveřmi stojí, ale Hoseokova reakce v nich vzbudila větší zvědavost. Ten totiž po otevření dveří odskočil tak daleko, až to vypadalo, že snad nacvičuje nějakou novou choreografii. Dle jeho reakce se totiž zdálo, že za dveřmi musí stát duch, nebo alespoň nějaký masový vrah.

    Yoongi udělal dva kroky směrem od lednice a teprve teď si uvědomil, jak hrozně ho studí ponožky nasáklé studenou vodou. Taehyung se ho chytil zezadu za mikinu a pomalu našlapoval za ním, jako by se bál, že zpoza dveří na ně někdo vyběhne.

    Hoseok nebyl zrovna velký hrdina, tudíž byla Taehyungova reakce dosti přehnaná, za dveřmi mohl stát klidně pošťák s obrovským plyšovým medvědem od nějaké fanynky a Hoseok by zareagoval úplně stejně vyděšeným způsobem. Konečně se dostal do dostatečného úhlu od vstupních dveří, aby za ně nahlédl a zjistil, co Hoseoka tak vyděsilo… a i on měl co dělat, aby nezareagoval podobným způsobem jako chudák Hoseok.

    Pochopil velmi rychle, co ho tak vylekalo. Za dveřmi totiž stál stejný chlapec, kterého mu před malou chvílí ukazoval Taehyung, v úplně stejném oblečení jako na fotografii. Byl to ten stejný chlapec, nad kterým on a vlastně i všichni ostatní už celé čtyři roky přemýšleli. Ten, který jim všem tak chyběl a o kterém nevěděli, kde se nachází a zda ještě vůbec žije…