4. kapitola

    Od té doby, kdy Taehyung a Jimin odešli do pokoje, uběhlo něco kolem 10 až 15 minut. Yoongi se s obavami natáhl po klice a rozhodl se zkontrolovat, jestli Taehyung opravdu dovolil Jiminovi spát.

    V hlavě se mu skoro až s jistotou přehrávala scénka, které by mohl být za dveřmi svědkem. Čekal, že Taehyung bude sedět na posteli naproti Jiminovi a sypat na něj jednu otázku za druhou. Byl tedy velmi mile překvapený tím, co tam skutečně uviděl.

    V pokoji bylo hrobové ticho. Opřel se ramenem o futra a se zálibou pozoroval scénu před sebou, na rtech lehký úsměv. Jimin ležel ve své posteli a Taehyungu u něj, tedy spíše by se dalo říct, že leží na něm. Jimin usnul v poloze na zádech, Tae ležel hned vedle něj na svém levém boku, pravou ruku měl položenou někde těsně pod Jiminovou hrudí a dlaní mu svíral levou paži, pravou nohu nataženou také přes jeho tělo. Hlavu položenou na jeho rameni a ve tváři spokojený výraz, vypadal jako koala zavěšená na stromě, i když tento titul byl vlastní spíše Jiminovi.

    Tiše stál ve dveřích a pokojnou idylku před sebou pozoroval. Po poměrně dlouhé době se od futer odlepil, sebral peřinu z Taehyungovy postele a oba kluky přikryl. Nebyl si úplně jistý, jestli Tae skutečně spí, připadalo mu totiž, že jeho sevření je až příliš křečovité. I kdyby to tak bylo, neměl by mu to za zlé, ani by se ho od něj nesnažil odtrhnout, na to až moc dobře věděl, jak se cítí. Otočil se a odešel z pokoje, dveře za sebou v tichosti zavřel.

    Porozhlédl se po prázdném obývacím pokoji, oči se mu zastavily na vlastním odraze v zrcadle, které viselo na stěně. Aniž by si to uvědomoval, tak se usmíval. Obličej osoby v zrcadle vypadal hloupě, až prostoduše, ale nedokázal s tím nic udělat. Po chvíli zírání do zrcadla, se odtrhl od svého pitomého výrazu, který ho rozesmával ještě víc a přesunul se k pracovnímu stolu, kde se následně usadil.

    Sotva dosedl na židli, jeho tvář opadla. Uvědomění, že následující události jistě nebudou nijak snadné, ho tížilo. Začaly se mu vybavovat vzpomínky na dobu před čtyřmi lety. Teď se to zdálo jako včera, kdy bylo všech sedm členů pospolu a usilovně trénovali k chystanému comebacku.

    Vrcholily přípravy. Každodenní náplní byl shon, stres, nedostatek spánku, únava, obavy… Neustálé nahrávání, cvičení nových choreografií, natáčení videoklipu, opětovné cvičení na live vystoupení, zdokonalování a šperkování zpěvu, rapu, další nacvičování choreografie… Tohle všechno se střídalo v kruhu a mělo za následek rozmrzelost a podrážděnost všech.

    Ano, samozřejmě, že cítili i obrovské vzrušení a euforickou radost, ale všeobecnému napětí se ubránit nedokázali a negativní pocity dokázaly ty pozitivní velmi snadno převálcovat. Před kamerou ovšem vždy nahodili úsměv. Navzdory skutečným pocitům z nich sálala energie, mnohdy to však byla jen maska, kterou si pro takové příležitosti nasazovali. Masky vlastně nosili dost často, až tak často, že si někdy sami neuvědomovali, jaké jsou jejich skutečné pocity a kým vlastně jsou.

    V tomto stresovém období se dokázali nejednou pohádat, a to i kvůli úplným blbostem. Tentokrát se ovšem zdálo, že je napětí nějaké větší a kluci se před tímto comebackem hádali skoro denně. Čím výše kluci stoupali, tím byl tlak větší a méně snesitelný. Pocity, že si mohou dovolit stále méně chyb, je pronásledovaly na každém kroku. Z části to tak bylo, většina fanoušků sice byla normálních, ale našlo se i hodně těch, kteří jim nedovolili sebemenší nedokonalost. Osobně, poměrně nedávno, zažil, že fanynky, které ho v jednu chvíli milovaly, začaly zbrojit proti jeho členství ve skupině jen proto, že neměl chuť jim věnovat úsměv a autogram, když ho náhodně potkaly na ulici.

    Zrovna seděl znaveně na podlaze, skoro usínal, přesto se jeho pohled nedokázal odtrhnout od Jimina, který zrovna natáčel svoji scénu k novému klipu. Byl jím přímo fascinovaný a přemýšlel, jak to dělá. Jimin prostě dokázal lahodit i pohledu muže, aniž by v tom byl jakýkoliv sexuální podtext.

    Zíral na jeho ladné taneční pohyby, na výraz v jeho tváři a mysl na něj jen křičela: „Dokonalost! Dokonalost!“

    Ze zasnění ho vytrhl Taehyung, který se tu najednou zjevil s kamerou v ruce: „Hyung, řekni nám něco. Taky si tak užíváš natáčení?“

    Zvedl oči a pohlédl do objektivu kamery, chtěl se usmát a říct něco o tom, že je to náročné a ať je ARMY podporuje, ale únava mu už nedovolila ani chabý úsměv a tak jen odmítavě mávl rukou.

    Taehyung nad ním ještě chvíli stál a čekal, pak otočil objektiv kamery na sebe a pronesl: „Hyung je dneska hodně unavený, necháme ho na pokoji.“

    Jako další cíl si Taehyung zvolil Jimina, který už poněkolikáté opakoval ladnou piruetu, pořád se mu ale nezdála dost dokonalá na to, aby mohla zůstat v klipu. Zrovna teď stál a soustředěně se díval na záznam posledního pokusu.

    „Není dokonale přitažlivý, ARMY?“ pronesl Taehyung pro diváky a nejen v jeho hlase, ale i obličeji se zračil čistý obdiv.

    To rozhodně jo, pomyslel si Yoongi.

    Někdo ho budil, ani nevěděl, kdy se na té podlaze ocitl, ale spal přímo tam, kde před chvílí ještě seděl, aspoň si myslel, že nemohl uběhnout moc dlouhý časový úsek.

    Zářivý úsměv nad ním a pobavené: „Hyung, probuď se, proč prosím tě spíš tady? Takhle uprostřed a na podlaze?“

    Jimin se nad ním skláněl a usmíval se jako sluníčko. Tenhle úsměv by mě mohl budit stále, až bude mít ten kluk holku, bude tou nejšťastnější osobou na světě, pomyslel si, když se mu rozlepily oči. Jimin k němu natáhl ruku a i přes jeho nesouhlas ho vytáhl na nohy.

 „Teď musíš natáčet ty, tak se už prober přece.“

    Začal natáčet svoje části v klipu, přes veškerou únavu ze sebe dostal to nejlepší. Teď si uvědomil, že je vlastně i docela odpočatý, i když na té podlaze nespal moc dlouho. Nejspíš to bylo tím, že se mu dostalo alespoň trošku spánku, který byl nyní luxusem, jež si nemohl dovolit nikdo z nich.

    V pauze mu pohled sjel na Jimina, který seděl v rohu místnosti a rukama si objímal nohy, ve tváři ani stopy po zářivém úsměvu, kterým ho budil. Projela jím vlna vzteku, ani nevěděl, kde se v něm zase vzala, a proč k němu necítí soucit, který byl dříve při těchto jeho stavech už více než normální záležitostí. Děsilo ho to, ale nedokázal se tomu ubránit, jediný cit, který k němu v posledním měsíci v takových chvílích cítil, byl jen čistý vztek.

    Bylo to možná i proto, že Jimin poslední dobou nosil masku i před nimi samotnými. Všichni viděli, jak poslední dobou trpí a že prožívá deprese mnohem častěji, než dříve, bohužel mu nedokázali pomoct. Jimin se usmíval a povzbuzoval všechny kolem sebe, ale sám sebe povzbudit nedokázal a ani takové povzbuzení nedokázal od nikoho přijmout.

    Věděl asi nejlíp ze všech, jak se Jimin cítí a jaké pocity naplňují jeho srdce, proto ho tyto jeho stavy strašily už i ve snech. Velmi často pak vybuchl a Jimin to odnesl. Chtěl opustit plac a pohádat se s ním, tedy spíše na něj jen křičet, protože Jimin se s ním nehádal. Naštěstí pro oba se před Jiminem objevil Jungkook a Taehyung s kamerou. Jimin, vyrušený ze svého zahloubání, se opět zářivě usmál do kamery a začal s klukama blbnout.

    Další natáčení bylo pro Yoongiho těžké, protože se nedokázal zbavit vzteku a na kameře tak nevypadal vůbec dobře. Dokonce se kvůli tomu pohádal s Namjoonem.

    Ozvaly se klíče v zámku, tiché otevírání a následné zavírání dveří. Nit vzpomínek byla přetržena Jinovým příchodem do bytu.

„Kde máš Jungkooka?“ prohodil Yoongi, aniž by se na Jina od pracovního stolu otočil.

     Společný život s milovanými a nejbližšími lidmi je zvláštní věc, pomyslel si Yoongi, člověku stačí, aby slyšel způsob, jak otvírají dveře, nebo zvuk jejich kroků a hned ví, o koho se jedná, a to je ani nemusí vidět.

    „To jsi měl vidět,“ Jinovi hrálo v hlase více než jen lehké pobavení, „Namjoon našemu drahému maknae zavolal, sprdl ho a nelítostně odvolal.“

     Yoongi se zvedl od stolu a došel k Jinovi, aby mu pomohl s taškami.

    „A kdybys viděl ten Jungkookův výraz! Zoufale mě žádal, ať mu pomůžu, aby nemusel zpátky do studia.“

    V kuchyni pak Jin začal připravovat večeři.