6. kapitola

    Rozhodli se svoji oslavu zabalit už kolem jedenácté hodiny, ve chvíli, kdy Namjoonovi únavou sjela hlava, podepíraná rukou opřenou loktem o stůl. Převrhl tak pivo na Jina a vlastním čelem skončil v jedné misce s přílohou.

    Pravda, tato jeho komická vložka sklidila ohlas v podobě salvy smíchu, ale když si je Yoongi všechny přeměřil pohledem, zjistil, že se v jejich tvářích zračí únava. Sám se příliš unaveně necítil, nejspíš tím nadšením, které ho hřálo na srdci a tak kluky vyhnal spát s tím, že to tam všechno uklidí, Taehyungovi ještě přísně nakázal, ať ho ani nenapadne, zase se Jiminovi vecpat do postele, že ho pak přijde zkontrolovat.

    Všechno už sklidil ze stolu a dokonce umyl nádobí, spokojeně se rozhlédl po čisté místnosti, kde nyní panovalo šero a ticho, stejně tak nic neslyšel z ostatních pokojů. Přesel ke dveřím od rizikového pokoje a s největší opatrností vzal za kliku, světlo jediné rozsvícené lampy se pomalu začalo prodírat přes otevírané dveře a louč světla za chvilku odhalila obraz, skrývaný za nimi.

    Na podlaze byly položené dvě matrace vedle sebe… ano, Taehyung ho poslechl, nevecpal se Jiminovi do postele, vymyslel to jinak. Tentokrát ležel po jeho levici a držel ho pouze za paži, nebyl na něm přicucnutý tak, jak předtím. Yoongi jen s lehkým úsměvem zakroutil hlavou, už se začal otáčet k odchodu, ale najednou si všiml, že v místě, kam nedopadalo světlo, dále po levé straně, tedy po Jiminově pravici, leží ještě jeden pár nohou.

    Ruku nechal na klice a ještě trochu zatlačil na dveře, aby paprsek světla dopadl i do této části potemnělého pokoje, na Jiminově pravici pro změnu visel Jungkook. Měl co dělat, aby nevyprskl smíchy, ani si nevšiml, že Jungkook zapadl do pokoje s nimi, dokonce by přísahal, že odešel do pokoje spolu s Jinem, do toho, který s nimi sdílel i on sám.

    Teď si vzpomněl, že když umýval nádobí, tak měl v jednu chvíli pocit, že se za jeho zády něco mihlo, je teda dost možné, že to byl nepozorovaný a tajný Jungkookův manévr. Radši rychle, ale tiše zavřel dveře, protože už se skoro nedokázal ovládnout, jak hrozně se mu chtělo smát.

    S tichým smíchem dopadl na židli u pracovního stolu a zadíval se přes svůj odraz v okně někam ven na ulici, v hlavě mu vyvstala Jiminova slova, skoro jako kdyby mu je znovu opakoval někde u ucha: „Neboj se, já už nikam neodejdu.“

    Na hrudi se mu rozlilo hřejivé teplo, poslední zbytky obav, které ho tížily, jakoby rázem zmizely, jakoby teď ani nezáleželo na ničem jiném a nic jiného neexistovalo. Po čtyřech letech ho naplnila taková radost, že si ani nemohl vzpomenout, kdy takový euforický pocit zažíval naposledy.

    V srdci mu začala znít slova písně: „Ty jsi příčinou mojí euforie… když jsem s tebou, jsem v utopii.“

    Ach, jak výstižný song to máme v repertoáru, pomyslel si a pobaveně hleděl na odraz v potemnělém okně, kde se sám na sebe křenil, pusu od ucha k uchu. Nechal se těmito pocity unášet ještě dalších asi patnáct minut a přitom si pobrukoval text písně.

    Došel si do lednice pro vodu a nalil si ji do sklenice, pak se přesunul k sedačce a posadil se na ni, nohy natáhl na konferenční stolek před sebou. Hlavou mu opět začaly běžet vzpomínky tak živé, jako by je někdo přímo před ním promítal, pokračovaly tam, kde mu je předtím přetrhl Jinův příchod z obchodu.

    Další natáčecí den skončil. S Namjoonem spolu ještě stále nemluvili, jejich ostrá hádka, kterou způsobila Yoongiho podrážděnost, vztek a neschopnost soustředit se, stále visela ve vzduchu. Navíc jeho ego nechtělo připustit, že za ni vlastně může jen on sám, tudíž se odmítalo omluvit.

    Když došli asi kolem jedné hodiny ráno domů, což byl vzhledem na nabitý program hodně velký luxus, vlastně už jen to, že se domů vůbec dostali, byl takový malý zázrak, Jin se na ně podíval s tak vážným výrazem, že mu ani Yoongi, ani Namjoon nehodlali odporovat.

    „Než půjdete spát, tak si to vyříkejte.“ Neřekl to naštvaně, ale s takovou naléhavostí a autoritou, že o jakémkoliv vzdoru se nedalo ani uvažovat.

    Zůstali v obývacím pokoji sami, Yoongi trochu nervózně přešlápl na místě, nechtělo se mu ani mluvit, natož se Namjoonovi omlouvat, prozatím se teda jen přesunul na pohovku. Namjoon si sedl taky a po chvilce tichého zírání na podlahu spustil jako první, přitom se mu zpříma podíval do tváře.

    „Omlouvám se ti za ten dnešní výstup, vím, že je to tentokrát strašně náročný pro všechny. Taky vím, že obzvlášť tobě to neulehčují ani ty současně a stále častější Jiminovy stavy,“ při této části věty se naklonil blíž a mluvil tak tiše, až skoro šeptal, „což samozřejmě chápu, že na tebe to působí nejvíc ze všech.“

    Yoongi na něj teď hleděl spíš v menším úžasu, hrdost jeho ega se vypařila někam do ztracena, naplnil ho pocit, jako by ho při něčem načapal. Nemyslel si, že je na něm až tak vidět, že ho Jiminovy deprese odrovnávají nejvíc ze všech, navíc, když na Jimina vyjel, tak byli skoro pokaždé sami.

    „I mě děsně štve, že mu nedokážeme pomoct, kdybych mohl, tak na sebe vezmu aspoň půlku jeho břemene, jenže moc dobře víme, že to prostě není možné. Proto se ho snažíme všichni povzbuzovat… ale tvoje výbuchy jsou zase moc na mě,“ teď se mu nedíval do očí, koukal někam dolů na sedačku a studoval tam menší dírku v potahu, „víš… všiml jsem si, jak se v té pauze díváš na Jimina… jak seděl v tom rohu a byl zase celý zbořený… a bylo mi jasné, že bys na něj zase vybuchl… i když možná ne hned… ale později… proto… proto až se naskytla příležitost, tak jsem ti vlastně… no, dovolil jsem ti, ať si to vyventiluješ radši na mně… takže jsem tu hádku v podstatě vyvolal záměrně.“

    Yoongi se už ani nesnažil nevypadat překvapeně a zaskočeně, zíral na Namjoona s mírně pootevřenými ústy. Namjoon teď nejspíš čekal na jeho reakci, a proto najednou zvedl hlavu a podíval se mu do očí, Yoongi zaklapl pusu.

    Ještě pár vteřin na něj zíral a pak taky promluvil: „Hm… ani mě nenapadlo, že je to na mně tak vidět…“

    Namjoonův pohled byl nyní dost upřený, což mu bylo krajně nepříjemné, nerad mluvil o svých slabostech a vlastně i pocitech.

    “Víš, že takhle jsem se nikdy nechoval… sám tomu nerozumím… když se to stane, tak se děsím sám sebe… jenže… jenže mě naplní takový vztek, že se nedokážu ovládnout. Ani nevím, na co jsem vlastně naštvaný… jestli na Jimina, na ty jeho stavy, nebo… no, myslím, že asi hlavně na sebe, že mu nedokážu pomoct, ale nevím, proč na něho teda ještě křičím.“

    Cítil jemné mrazení v zátylku z toho, jak niterně ho probodávaly Namjoonovy oči, sám se na něj nedíval, pozoroval stejnou dírku na potahu, kterou předtím zkoumal on.

    Ticho rušilo jen jemné tikání nástěnných hodin a zrychlenější údery jeho vlastního srdce, i když nevěděl, jestli ty Namjoon slyší také. Ucítil jeho ruku na rameni.

    „Vím přesně, co se mi snažíš říct a i my to máme stejně, jen teď je to vážnější než kdy dřív a ty s tím máš prostě vlastní zkušenosti, tudíž to neseš nejhůř.“

Yoongi zvedl hlavu: „Hm… mrzí mě to. Nechci se tak chovat… ale prostě to nejde.“

    Namjoon ho poplácával po rameni, bylo na něm vidět, že by ho možná i objal, ale na to si byli oba v jistých ohledech až příliš podobní, proto zůstal jen u toho. 

    Mluvili spolu ještě nějakých třicet minut, oba znavení, hlavy zvrácené dozadu a opírající se o měkké opěradlo sedačky, Namjoon měl levou ruku položenou na Yoongiho stehně, občas ho do něj jemně plácnul nebo něžně zesílil stisk, byl to výraz útěchy.

    Sami nic nevyřešili, jen si jednoduše promluvili o tom, jak se cítí. Yoongi byl Jinovi vděčný, i když se mu do toho předtím nechtělo, díky němu si s Namjoonem otevřeně promluvili a oba věděli, jaké pocity sžírají toho druhého. Zvedli se a zamířili do svých pokojů. Když Yoongi procházel kolem Taehyungova a Jiminova pokoje, měl pocit, že periferně zahlédl, jak se dovírají, ale když se na ně zadíval a zaposlouchal se, neslyšel za nimi žádný šelest, proto to bral jen jako výplod únavy a tak šel spát.

    Trhnutím se probudil, skláněl se nad ním Jimin a usmíval se na něj: „Už mě vnímáš? Proč nespíš ve své posteli? Co se tu tak krčíš na sedačce?“

    Chvíli na něj nechápavě zíral. Kdy usnul? Spal vůbec? Zdálo se, že se mu vzpomínky přelily ve sny, není divu, že vše bylo tak živé.

    Nechal se Jiminem vytáhnout na nohy a malátně se za jeho pomoci odbelhal do pokoje. Byly dvě hodiny ráno, když ulehl do postele.