7. kapitola

    Probudil ho šramot v pokoji, rozlepil jedno oko a uviděl Jinovy záda u skříně, zrovna si vysvlékl tričko na spaní, aby se oblékl do domácího, ukázal mu tak svoje široká ramena a mohutná záda.

    Yoongi se přetočil ke zdi, nechtělo se mu vstávat, představa, že bude muset vylézt z vyhřáté postele, se mu momentálně vůbec nelíbila. Uslyšel jak Jin, nejspíš už převlečený, přistoupil k jeho posteli. Chytil peřinu a natáhl mu ji až ke krku, aby zakryla i jeho odhalené levé rameno, asi měl obavy, že by díky tomu vyčnívajícímu kousku holé kůže mohl umrznout. Yoongi se tvářil, že spí, nechtělo se mu ještě ani mluvit, jak byl rozespalý, tak se jen v duchu usmál a ležel bez hnutí dál, říkal si, že si ještě chvíli pospí. Jin vyšel z pokoje.

    Zrovna, když začal znovu zabírat, tak se prudce otevřely dveře, škubl sebou, zvedl hlavu a přes rameno se tím směrem podíval.

    „Hyung, ty už jsi taky vzhůru?“ vypadlo z Jungkooka.

    Tak ne asi, tvoje způsoby by probudily i mrtvýho, pomyslel si nasupeně a vztekle na nejmladšího civěl.

    Maknae si ho ovšem ihned po hloupé otázce přestal všímat a začal se převlékat taky. Yoongi ho stále pozoroval, ani nevěděl proč, když se na něj Jungkook stejně nedíval, snad jen čekal nějakou reakci, té se však nedočkal ani ve chvíli, kdy se, už převlečený, otočil čelem k němu. Očividně si jeho nevrlý pohled vysvětloval jen tím, že se právě probudil, mlčky se na něj totiž usmál a vypadl z pokoje. Z obýváku bylo slyšet veselý hovor, rozhodl se tedy, že už vyleze taky, najednou ho totiž přepadla nepřekonatelná touha, vidět Jimina.

    Vyhrabal se ze zahřáté postele a teplou peřinu odkopl stranou, páteří mu projelo mírné zamrazení, jak tělo vystavil změně teploty. Polštářky bosých prstů na nohou se dotkly studené podlahy, nová vlna jemného mrazení, rychle se natáhl pro ponožky, které ležely na židli vedle postele.

    Když už měl nohy bezpečně v teple, přešel ke skříni a také se převlekl.

    V obývacím pokoji byli už všichni.

    „Dobré ránko,“ ozvalo se zvesela. Jimin se na něj, sedící na podlaze vedle stolu, usmál tak zářivě, až si říkal, že by to mohlo leckoho oslepit.

    Zaražený tímto jevem, který už tak strašně dlouho nevídal, se zmohl jen na docela nevrlé a trochu ochraptělé: „Hmm…“

    Chvíli stál ve dveřích, neschopný se pohnout, viděl jenom Jimina, jako by nic jiného zrovna neexistovalo. V další vteřině si uvědomil, že musí vypadat asi dost hloupě, a tak se otočil doprava, málem přitom narazil do Taehyunga, který tam stál a zíral zase pro změnu on na něj.

    „Jeden by si pomyslel, že o něj máš snad zájem i jiným způsobem,“ rýpl si do něj, „až jsem měl pocit, že vidím, jak ti z očí padají srdíčka.“

    Yoongi se zacítil divně, nemohl si pomoct, Jimin byl prostě doma po takové době a on měl pocit, že je to pořád sen, tak se jen ujišťoval, že se mu to nezdá.

    „Říká ten, co se od něj nemůže od včerejška odlepit a visí na něm, jako kdyby k němu byl přišitý,“ rýpl si teď pro změnu Namjoon do Taehyunga.

    Tae se zakřenil na všechny v místnosti a položil Yoongimu ruku na rameno: „Já tě ale naprosto chápu, abys věděl.“

    Se smíchem se Yoongi odporoučel do koupelny.

    Vyčistil si zuby a až když si umyl obličej, tak zjistil, že v koupelně nevisí žádný ručník, vztekle a hodně nahlas houkl: „Kdo sem zase nedal ručník?!“

    Teď přemýšlel, jestli to jako výzva k tomu, aby mu někdo nějaký ručník donesl, stačilo, obzvlášť když se zdálo, že v obývacím pokoji nenastal žádný ruch. Stál a čekal. Už se chopil dolního okraje trička, že se utře do něj, ale v tom se otevřely dveře a za nimi zase ten Jiminův zářivý úsměv.

    S žertovným: „Pustíš to tričko?!“ po něm hodil suchým ručníkem.

    Yoongi opět překvapený jeho přítomností nestačil zareagovat dost rychle a ručník mu skončil na obličeji. Ještě stále rozespalý, nebo možná spíše dosti otupělý Jiminovou přítomností, trošku zavrávoral a mírně ustoupil dozadu. Jimin se rozesmál na celé kolo, přitom došel až k němu a chytil ho za předloktí.

    „To ještě spíš, nebo co? Promiň, ale čekal jsem, že ho chytíš a ne že se jím necháš sejmout.“

    Yoongimu najednou zcela došlo, jaký důvod stojí za tím, že ho Jiminův úsměv tak fascinuje, a proč se od něj nemůže odtrhnout. Jimin už totiž neprokazoval vůbec žádné známky deprese tak, jak tomu bylo před čtyřmi lety, žádná přetvářka, žádné zdání, jen upřímný a čistý smích bez zákulisních pocitů strachu a smutku. Radostné emoce bez jakýchkoliv známek předstírání. Maska, kterou nosíval i před nimi, byla zničena a Yoongiho náhle zalila obrovská touha, dozvědět se, kde Jimin byl a co dělal. Na hlavě měl stále ručník, ale nechtěl si ho hned sundat.

    Chytil Jimina za zápěstí a zpod ručníku se zeptal: „Řekneš nám už dneska něco?“

    Chvilku bylo ticho, ale pak ucítil, jak se ručník z jeho hlavy začíná zvedat. Trochu oslepený prudkým světlem v koupelně, zamžoural Jiminovi do tváře, stál hodně blízko u něj. Ve tváři měl lehký úsměv.

    „Po tom, co jste mě včera tak vřele přivítali, by to ode mě bylo dost netaktní, kdybych vám ani dneska nic neřekl.“ Zhluboka se po těch slovech nadechl, úsměv mírně polevil, ale nezmizel úplně. „Ale na moji obranu, já neměl v plánu mlčet ani včera, to vy jste mě ani jednou nepustili k tomuhle tématu. Ne, že bych vám za to nebyl vděčný, to vůbec ne, naopak si teď myslím, že po tom vašem vřelém a láskyplném přivítání pro mě bude mnohem snadnější o tom mluvit.“

    Když se mu teď Jimin tak hluboce zadíval do očí, naplnil Yoongiho znenadání ten ohromný pocit provinění, strach z toho, že na jeho odchodu má velkou zásluhu. Začalo ho děsit, co jim Jimin řekne… že by ho snad mohl utvrdit v jeho obavách. Netušil, jestli se v jeho očích tyto pocity zračily tak jasně, ale Jimin přistoupil ještě o krok k němu a objal ho, jako by ho chtěl ujistit, že to tak není.

    „Hyung, mám tě rád.“ Když se od něj odtáhl, plácl ho láskyplně po rameni a řekl: „Tak a jde se snídat!“ Pak opustil koupelnu a nechal tam Yoongiho jen oněmělého stát.

    Když konečně z koupelny vyšel i on, všichni už seděli a snídali, Taehyung se na něj usmál tím svým rošťáckým úsměvem a řekl: „Hyung, původně jsme chtěli počkat, ale byl jsi tam tak dlouho, že jsme mysleli, že ses tam možná utopil a víš, my měli už hroznej hlad.“

    Yoongi se pousmál, přešel k nim, usadil se, přitom rýpnul Taehyunga pod žebra a začal snídat taky.

    Když už byli skoro všichni nasnídaní, Jimin se po nich podíval a řekl: „Dneska bych vám chtěl něco říct, aspoň část, nevím, jestli to zvládnu říct všechno, ale nerad bych, aby to pořád takhle viselo ve vzduchu.“

    Kluci se na něj upřeně dívali.

    „Kdy máte všichni čas?“

    Slova se chopil Namjoon: „No, nejradši bych si tě… teda, bychom si tě vyslechli hned, ale po snídani musíme všichni na poradu do agentury. A pak tam teda ještě rovnou zůstanu, protože mě asi konečně po dlouhé době políbila múza. Ale tak maximálně do devíti bych se pokusil být doma, může být?“

    Kluci přitakali, tedy kromě Hoseoka: „Ona je dneska porada? Co je vlastně za den?“ A vyvalil na ně svoje oči.

    „To seš ze včerejška ještě tak zmatenej?“ zeptal se ho Jin.

    Hoseok se začal smát a ukázal jim tak svoje ďolíčky ve tvářích: „Já se z toho nevzpamatuju asi ani za týden. Tolik infarktových stavů jsem včera zažil.“

    Yoongimu se vybavily všechny Hoseokovy zděšené výrazy, pády a sesun z pohovky a začal se hlasitě smát.

    „Jednu věc bych vám ale chtěl říct hned,“ narušil záchvaty smíchu Jimin. Úsměv mu přitom z tváře nezmizel, ale klukům trochu ano. „Já… už se nikam nechystám. Zůstanu s vámi a slibuji, že už nikdy nikam neodejdu.“

    Yoongi skoro až fyzicky pocítil záchvěvy podlahy, jak ostatním klukům spadl ze srdce stejný balvan jako včera jemu, když mu Jimin u ucha zašeptal, že už nikam neodejde. Koutky úst se mu díky tomu vytáhly vysoko nahoru, věděl přesně, jak se nyní cítili. Hřejivý pocit na jejich srdcích jako by svým teplem sálal i na něho.

    „A chtěl… chtěl bych se vrátit se vším všudy… pokud teda byste s tím neměli problém…“

    Kluci, všichni do jednoho, zavrtěli hlavou, nikdo z nich přece nechtěl jen poloviční návrat.

    „Takže i kdybyste o mém návratu promluvili i teď na poradě, tak bych proti tomu nic neměl,“ pokračoval Jimin s širším úsměvem, způsobeným jejich okamžitou odpovědí, „ostatně… musím se přece zodpovědně postavit všem následkům za to, co jsem vám všem, agentuře i fanouškům provedl.“

    Na chvilku nastalo ticho.

    „Dneska to rozhodně v agentuře říkat nebudeme, musíme si nejdřív pořádně promluvit všichni spolu a až pak to můžeme řešit s širším okolím,“ řekl rozhodně Namjoon.

    „To jsem si myslel i já,“ odpověděl mu Jimin, „ale nechtěl jsem vás nutit k tomu, abyste se museli přetvařovat, nebo cítit provinile, že to budete tajit.“

    Namjoon mu odpověď: „Dal bych tomu ještě tak týden, než to pořádně probereme a zvážíme, co si nechat jen pro naše uši.“

    Jungkook se podíval na hodinky a přerušil je: „Ale teď už bychom měli jít, ne?“

    „Jo, vyrazíme, je nejvyšší čas,“ uzavřel to Namjoon.

    Kluci se posbírali z podlahy, poprosili Jimina, jestli to tam může všechno uklidit, když stejně zůstává doma a honem si zaběhli pro poslední věci, které nechtěli zapomenout doma. Jimin je pak vyprovodil ke dveřím, rozloučil se s nimi a stál tam tak dlouho, dokud mu nezmizeli za rohem.