8. kapitola

8. kapitola

8. kapitola

 

 

    Porada proběhla poměrně rychle a v o dost lepší náladě než všechny předešlé. Namjoon začal chrlit jeden nápad za druhým a ukázal tak, že ho přes noc múza skutečně políbila. Yoongi sám se dokonce přiznal, že před týdnem napsal hudební podklad, uvědomil si totiž, že stačí, aby posunul tóninu, a hned nebude znít tak depresivně, nechápal, že ho to nenapadlo už předtím.

    Dalším pozitivem bylo, že se tentokrát naštěstí nikdo neptal na Jimina, nemuseli tedy lhát. Skoro každá porada totiž začínala stejnou otázkou: „Neozval se vám Jimin?“

    Bylo pěkné, vědět, že jim všem na Jiminovi tak záleží, a že se stále nevzdali nadějí, ale dneska se té otázky obávali, protože opravdu nechtěli lhát. Skončili po dvou hodinách a pak se všichni rozprchli ke své pracovní náplni.

    Yoongi dostal chuť, ponořit se do hudby, a tak se zavřel do studia a usadil se ke klávesám. Ukázalo se, že depresivní hudební základ má opravdu ihned přívětivější nádech, když ho zkusil zahrát v jiné tónině.

    Když si někdy kolem oběda udělal přestávku na jídlo, byl sám se sebou spokojený. Dařilo se mu, a to nejen u kláves, dokonce napsal několik veršů, které hodlal v příštích dnech představit Namjoonovi a společně je přetvořit v text písně.

    Jak seděl, odpočíval a krmil se, tak se mu myšlenky opět stočily k událostem před čtyřmi lety…

 

    Vstávali v šest, spali tedy sotva nějakých pět hodin, Yoongi a Namjoon ještě méně, protože šli předešlý večer… tedy vlastně už ráno, spát později než ostatní, kvůli rozhovoru, který předešlé noci vedli. Přesto byli i za těch pár ubohých hodin vděční. Čekal je další koloběh a stejný shon jako dny předešlé.

    Jungkook se všem snažil zvednout náladu, a proto hopsal kolem nich jako neposedné štěně a hýřil vtipem. Taehyung a Jimin se na něm hlasitě smáli a dováděli spolu s ním. Yoongi se smát nedokázal, od probuzení totiž pozorně pozoroval Jimina, který měl dost velké kruhy pod očima a jeho smích překrýval něco strašlivého, co bylo opět ukryto pod maskou.

    Určitě nespal, pomyslel si Yoongi, nad čím asi přemýšlel a proč dnes vypadá hůř, než včera? Jimin se jeho pohledu vyhýbal a dál se bavil s ostatními a to i když už seděli v autě a mířili na místo určení. Zmohla ho únava a v autě usnul.

    Ucítil jemný dotek na rameni a slabé zatřesení, dorazili na místo. Když trochu zmateně rozlepil oči a uviděl Jiminův úsměv, projela jím vlna vzteku a poněkud hrubě jeho ruku z ramene odstrčil. Štvala ho jeho přetvářka a falešný úsměv, který už u něj byl na denním pořádku. Jiminovi se úsměv ztratil z tváře, zatvářil se provinile a trochu omluvně zároveň, pak se jen otočil a vyskočil z auta. Yoongi byl naštvaný sám na sebe, vyhrabal se z auta a přidal se ke klukům, na Jimina se ani nepodíval, jednak se cítil blbě kvůli svojí reakci, za druhé se v něm vařila krev vzteky.

    Během natáčení se nic moc nedělo, Yoongi si vztek vybil ve svých scénách, protože obsahovaly zběsilé ničení všeho, co se mu dostalo pod ruky, řádně se tedy vyzuřil. Docela ho to uklidnilo a ani neměl čas, všímat si ostatních, tento den byl zatím asi nejnáročnější, nebo to bylo dáno stále vzrůstající únavou. Když měl pauzu, tak se jen někam uklidil a tam spal. Jimin se mu také vyhýbal. Byl mu za to vděčný, protože jediný pohled na něj by v něm opět vyvolal vztek, kterého se sotva zbavil.

    Aniž by si to uvědomili, uběhl další den, opět pozdní večer, všichni vyčerpaní.

    „Kde je Jimin,“ zeptal se Yoongi, když nastupovali do auta a on nikde.

    „Já nevím,“ řekl zmateně Taehyung.

    „Odjel asi před hodinou do studia se štábem, když odváželi věci, které jsme už nepotřebovali. Trval na tom, že bude trénovat,“ vzdychl někde za nimi jejich manažer „nedokázal jsem mu to vymluvit.“ 

    Když nasedali do auta, manažer jim přislíbil, že jak je vyhodí doma, tak se okamžitě vytočí pro Jimina a přiveze ho.

    Jakmile dorazili domů, kluci okamžitě zapadli do pokojů. V Yoongiho pokoji se téměř ihned rozhostilo hrobové ticho, bylo slyšet jen tichounké oddychování dvou spících chlapců. Yoongi se tajně vytratil z pokoje, sedl si na pohovku a čekal, až se manažer s Jiminem vrátí. Uběhlo patnáct minut a oni nikde, Yoongi napsal manažerovi, který mu vzápětí odepsal, že Jimina nedokázal přemluvit. Nemohl si pomoct, musel pro Jimina. I když se obával toho, jak zareaguje, až ho uvidí.

    Stál chvíli za dveřmi do studia a naslouchal, kdyby tam totiž náhodou spal, tak ho nechtěl budit. Zdálo se, že je tam ticho, už měl ruku na klice, že tiše otevře dveře, ale najednou se spustila hudba a z místnosti se začal ozývat dupot.

    Prudce stiskl kliku a rozrazil dveře. Jimin se v šoku, způsobeném nečekaným vyrušením, zastavil v chystaném tanečním kroku a zůstal stát jako přimražený. Pravou nohou našlápnutý dopředu, mírně shrbený, levá ruka se nejspíš chystala také k nějakému pohybu, byla totiž natažená kupředu, směrem k zrcadlu. Jimin se vzpamatoval poměrně rychle a napřímil se, zastavil hudbu, ve tváři stále vyjevený výraz.

    Yoongi si všiml, že je úplně zpocený, jako by na něj někdo vylil kýbl s vodou. Bílé tričko přisáté potem na vypracované hrudi, která se nyní zdála díky několika hodinám trénování ještě větší, svaly v celém jeho těle byly tancem napjaté, a tudíž se rýsovaly ještě výrazněji. Yoongi se roztřásl vzteky, ruce zaťal v pěst tak silně, až mu zbělely klouby a nehty se zaryly do dlaní. Cítil, jak mu ve spáncích a na krku tepe v žilách krev. Měl pocit, jako by se v něm jeho vlastní krev přímo vařila.

    „Hyung, co tady děláš?“ zeptal se Jimin se svým typickým, avšak nyní dosti nervózním smíchem.

    Yoongi na něj zatím jen hleděl, nevěděl, kde začít a co mu vytknout jako první. Rozhodl se prozatím začít tím, že trénuje, místo toho, aby spal. Jenže Jimin, očividně poněkud vyděšený Yoongiho zjevem a výrazem ve tváři, začal bohužel mluvit jako první.

    „Proč nespíš, musíš být hrozně unavený? Nedělej si se mnou hlavu, jsem v pohodě…“

    I když Jimin pokračoval ve svém ne moc přesvědčivém vymlouvání, Yoongi ho přestal vnímat, jak ho zalila další vlna vzteku. Jimin si opět na něco hrál, a přitom jen stačilo, aby řekl, že už půjde domů s ním…

    „Proč se zase tváříš, že je všechno v pořádku a že se nic neděje?! Proč s náma nemluvíš?“ Yoongiho naprosto ovládal vztek. „Myslíš si, že nikdo z nás nevidí, jaké máš deprese a že tě sžírají?! Jsi hlupák, pokud si myslíš, že když to budeš držet v sobě, tak se to vyřeší samo. A jestli si myslíš, že nám tím nějak pomáháš, když už i před námi nosíš tu pitomou masku, tak jsi už úplnej hňup!“  

    Chtěl pokračovat, ale pohled na Jiminův vyděšený výraz mu v tom zabránil. Teď toužil po tom, aby nějak zareagoval, začal se s ním hádat, křičet, aby se zhroutil a začal brečet, vylil mu srdce nebo aby ho klidně i fyzicky napadl. Kdyby mu to pomohlo… kdyby to pomohlo oběma, byl by rád i za to. Nejhorší bylo, že absence jakékoliv Jiminovy reakce ho rozčilovala ještě víc.

    „Nemůžeš něco říct?! Cokoliv?!“

    Jimin stál bez hnutí a díval se do země, nereagoval. Yoongi přišel až k němu, popadl ho za ramena a zatřásl jím.

   „Řekni přece něco?!“ v hlase naprosté zoufalství. „Myslíš si, že mě baví, dívat se na tebe, jak jsi zničený?! Nebo že mě snad baví, stále na tebe křičet? Nemyslíš si, že se v tom vyžívám, že ne?!“

    Jimin měl hlavu stále skloněnou a trochu se třásl, ale nebrečel. Stisk Yoongiho rukou najednou polevil. Jako bych se díval do zrcadla… je přesně jako já… musí se cítit stejně, jako já tehdy, projelo mu zničehonic hlavou. Vztek se v tu chvíli naprosto vypařil a vystřídala ho lítost, soucit nad touto zbořenou bytostí. Lítost, kterou k němu už dlouho necítil. Přistoupil k němu ještě o krok, byl tak blízko u něj, že cítil teplo jeho uříceného těla, pocítil, jak mu vlastní tričko nasakuje Jiminovým potem. Bylo mu to jedno, objal ho, nejdřív jemně, pak stisk zesílil. Jiminova sklopená hlava se mu čelem zabořila do ramene. Pocítil, jak Jiminovy pěsti velmi silně stiskly látku trička na jeho zádech. Stáli tak hodnou chvíli, pak Jiminův stisk polevil.

     „Jdeme domů,“ řekl už jen Yoongi.

 

    Otočil hlavu, někdo totiž vstoupil do studia a přetrhl mu tak nit vzpomínek. Nevěřícně zamrkal: „Co tady děláš, prosím tě?“

    Ve dveřích stál Jimin.

 

8. kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek