Malý princ

Malý princ

    Rozhodla jsem se zúčastnit soutěže na tomto blogu, a protože byla povídka napsána podle zadání, tak jsem použila obrázek, který byl vytvořen tam. Tímto děkuji lule, protože bez ní by povídka nevznikla. :-D 

    Počtěte si tedy tentokrát něco milého... a možná i roztomilého. ;-) :-*

 

 

    Byla zima, blížily se Vánoce, venku vše pohádkově zasněžené, sníh se třpytil v záři pouličních lamp. V pokoji byla tma a on seděl na širokém parapetu u okna, nohy skrčené, položené chodidly na měkkém polstrování, rukama si je jemně objímal. Hlavu natočenou na stranu, položenou na kolenou, díval se z okna někam nahoru na temnou a přece jasnou oblohu, pozoroval hvězdy a měsíc. Na tváři lehký úsměv. Užíval si ticho, naprosté ticho, ničím nerušené, sám, jen se svými myšlenkami, se svými úvahami.

    Ve vánočním období si každý rok, téměř na den přesně, vzpomínal na jeden zimní večer, kdy ho okouzlila kniha. Zažíval to často, takové ty chvíle, takové ty události v životě, kdy se člověku něco hluboce vryje do paměti, něco ho niterně zasáhne, krásným, milým způsobem, a pak se mu ty okamžiky připomínají ve velmi podobných náladách, situacích, za podobných okolností, za stejného počasí, ve stejném ročním období. Prostě takové ty chvíle, které člověk už nikdy nedostane ze srdce a stále se mu vrací.

    A tohle bylo právě ono, tajemné vánoční období, všude bílo, jediný pohled na noční oblohu a jemu se připomněla kniha, její úryvky, její překrásné, hluboké a kouzelné myšlenky. Četl ji již velmi, velmi dávno, přesto stačilo jen jediné přečtení a knihu si pamatoval téměř nazpaměť, tak niterně ho zasáhla. Četl ji ještě tehdy, když nebyl slavný, tehdy, když měl ještě čas, číst knihy, tak krásné, tak okouzlující. A bylo to také ještě tehdy, dříve, než poznal jeho, přítele, který byl přesně takový jako jedna z postav této knihy.

    Nepoznal to hned, nevěděl, že je takový, chvíli to trvalo. Až když spolu bydleli, všech sedm chlapců pod jednou střechou, tehdy ho teprve pořádně poznal. Opět se mu na tváři vykouzlil úsměv, tak zasněný, tak spokojený, tak láskyplný. Od jisté chvíle začal čekat, že jednoho dne z jeho úst uslyší tu větu, byl si tím skoro jistý, téměř pokaždé, když k němu zvedl zrak a otevřel ústa, očekával jen:

    „Prosím pěkně... nakresli mi beránka...“

    Nyní se zasmál nahlas, možná to jeho přítel ani nikdy říct nemusel, ani to nikdy skutečně říct nemusí, bylo to, jako by to od něj prostě už slyšel, když se jejich oči potkaly, když se ho jeho přítel na něco se svým dětským pohledem na svět zeptal. Viděl před sebou jeho oči, ty, ze kterých sršela nevinnost, nevinnost dětem vlastní, ale on nebyl dítě… nevypadal jako dítě, ale jeho srdce a pohled na svět, byl přece jen pohledem dítěte.

    Nevinnost definovala celou jeho podstatu, jeho duši, dětská naivita, víra v dobro… až by se dalo říci pošetilost. Navenek působil jako skála, hora svalů, která by dokázala rozbít i ten nejtvrdší kámen, ale byl citlivý, tak hrozně citlivý, že ho chtěl člověk chránit… aby se nezranil, aby mu nikdo neublížil. Jeho přítel uměl plakat, plakat pro ostatní a nestyděl se za to. A když se usmál, když jeho oči zmizely jen ve dvě malé úzké štěrbiny, pak okolí zapomínalo, zapomínalo na jeho tělesnou schránku a vidělo jen tu křehkost.

    Do bytu se najednou za hlasitého smíchu a družného hovoru vřítilo šest chlapců. Vytrhli ho z myšlenek, z jeho hlubokého zahloubání. Odtrhl pohled od noční oblohy a zamrkal do ostrého světla, které se objevilo spolu s hlučnou bandou. Protáhl se a přes nekontrolovatelné zívnutí se pokusil kluky pozdravit, ale vyšel z něj jen nějaký neurčitý zvuk, něco jako:

    „Aho… ááááá!“

  „No, nazdar, ty marode,“ opětovali mu se smíchem, načež se velmi rychle rozprchli po bytě, aby se osprchovali, převlékli a ještě něco dalšího, co chtěli udělat. Společné chvíle si vždy užívali až pak, pěkně v klidu, kdy už je nic nerušilo a mohli jen tak sedět a povídat si.

   Otočil hlavu zpět k oknu, nyní ovšem díky osvětlenému obývacímu pokoji viděl jen vlastní odraz. Po páteři mu zničehonic projel chlad, otřásl se a rukama si přitáhl nohy blíž pod bradu, zavřel oči. Najednou přes něj někdo přehodil teplou deku. Oči tedy opět otevřel a vzhlédl ke svému příteli.

    „Je ti aspoň o něco líp?“

    „Ale jo, je… ty dva dny odpočinku mi pomohly.“

    Starší přítel mu vtiskl horký hrnek s čajem do dlaní a bez dalších řečí se přesunul k jídelnímu stolu, aby si dal večeři, kterou pro ně pro všechny Kihyun předem nachystal.

    Podíval se na horký hrnek ve svých dlaních a obličejem se naklonil k teplé, stoupající páře, zahřála ho. Znovu se mu pohled stočil k oknu, studené sklo se orosilo a zamlžilo, jak se k ní začal nečekaně plazit horký čajový dech. A na venkovní straně okenní tabule se odhalila nádherná kresba zimy, taková, kterou dokáže namalovat pouze mráz.

    Usrkával z čaje a nyní pozoroval svého přítele, který se krmil na druhé straně místnosti. S dekou stále přes ramena nakonec vstal a přešel pomalu k jídelnímu stolu, kde si jeho přítel cpal další vrchovatou lžíci rýže do úst, ač měl tváře narvané jako křeček. Byl zabraný do jídla, ani si nevšiml, že se k němu někdo přiblížil.

    Kihyun se zastavil těsně u stolu, natáhl ruku a pořádně mu pocuchal jeho červené vlasy. Starší kluk k němu zvedl hlavu, tváře buclaté, plné jídla, oči vyvalené nečekaným vyrušením, tázavý pohled.

    „Co je?“ zahuhňal s plnou pusou. A jeho oči opět promluvily: „Prosím pěkně... nakresli mi beránka...“

    Kihyun mu sundal zrnko rýže z brady, které se mu tam přilepilo, pak mu znovu rozcuchal vlasy a s úsměvem od ucha k uchu řekl:

    „Ty jsi stejně takový můj malý princ, Wonho.“

 

Malý princ

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek