Mě rozčiluje na jejich kultuře hodně věcí, stejně jako se mi hodně věcí líbí. Fanoušci jsou fajn, ale pouze do té míry, kdy berou svoje idoly také jako lidi, tedy že zažívají také své boje a ne vždy jsou v situaci, že se dokáží usmívat jak sluníčka... mě například při pohledu na smutnou tvář nějakého idola zajímá pouze jediné: "Jak se cítí? Co se mu stalo? Co prožívá?", bohužel někteří si ani do huby nevidí... o anti-fanoušcích ani nemluvím, ti volí mnohdy tak nevybíravá slova, až jednomu zůstává rozum stát, a když pak přijde na lámání chleba, tak z nich vypadne: "Já to tak nemyslel. Nechtěl jsem, aby to tak skutečně dopadlo."
Já depresemi nikdy netrpěla a ano uznávám, že ve svých vnitřních bojích je na to člověk sám... první komentář, který jsem napsala, bych řekla, že byl trochu neuvážený... vzhledem na moje naprosto smíšené pocity a smutek, který jsem zažívala.
Já si pod slovem odborník v této oblasti představuju člověka, který se na toho druhého nedívá s tím, že je to jeho pacient, ale snaží se s ním vybudovat vztah na základě přátelství, protože podle mě takovým lidem nejvíce dokážou pomoci právě ti nejbližší.