Ani jsem nehledala a našla jsem náhodně inspiraci... inspiraci v Červené Karkulce. Pohádka pro děti, nebo její úryvek totiž může být v jistém kontextu i něčím děsivým. Tak... si počtěte, jen asi není na místě vám přát příjemné počtení.
Seděl na posteli v prázdném hotelovém pokoji. Obklopovalo ho šero, ticho působilo tíživě, tlačilo na ušní bubínky. V mysli mu vyvstával úryvek z dětské knihy.
Červená Karkulka se zeptala: „Babičko, proč máš tak velké oči?“
„Abych tě lépe viděla.“
„A babičko, proč máš tak velké uši?“
„Abych tě lépe slyšela.“
„A proč máš tak velké zuby?“
„To, abych…“
Konec věty si nemohl vybavit, zahalený v mlze, nejasný, rozmazaný, možná si ani nechtěl vzpomenout. Díval se na bílou, holou stěnu pokoje a přemítal o událostech posledních měsíců. Tolik očí je sledovalo, tolik očí sledovalo jeho, někdy měl pocit, že jsou všechny soustředěné pouze na něj. Strach, který pramenil ze všech těch reflektorů, blýskavých světel fotoaparátů, odporný zvuk, který připomínal, že si ho někdo vyfotil na mobil, zvuk, který vydává mobil, když vás někdo začne natáčet. A tolik, tolik světel, oslňovaly ho, oslepovaly a jemu bylo zle. Vše zaznamenáno, vše zdokumentováno, každé klopýtnutí, každé škobrtnutí, každičký výraz tváře. Ač bylo vše vidět, lidé to neviděli, nebo možná vidět nechtěli, anebo to vidět odmítali. Skutečné pocity se odrážely na každé, každičké fotografii, jejich prázdné pohledy, vyčerpané tváře, kdysi tolik živí chlapci nyní bez života, ale nikdo o tom nemluvil.
„Jimine, musíš se usmívat, nedej na sobě nic znát.“ Namjoonův hlas těsně před vystoupením. Ne, vlastně to nebyl Namjoon, byl to RM, ne jako přítel, ale jako lídr skupiny.
Věděl to, věděl to moc dobře, přesto měl pocit, že už se k úsměvu nepřinutí, ne dnes, ale přinutil. A pak ta úzkost na pódiu, strach, že uklouzne, že upadne a také nakonec upadl, arénou otřásl smích fanoušků a on… on se smál také, ale smál se jen navenek, smál se, ale bolelo to, bolelo to fyzicky, bolelo to psychicky. Trýznil svoji duši, tělo nutil k úsměvu, ale duše plakala.
Jen ty vzpomínky, jen ty představy, že stejné věci, všechny ty hladové oči, všechno, všechno, že se bude opakovat následujícího dne znovu, v něm vzbuzovaly hrůzu a na mysl mu vyvstal úryvek z dětské knihy.
„Babičko, proč máš tak velké oči?“
„Abych tě lépe viděla.“
Seděl na posteli v prázdném hotelovém pokoji, rukou si podepíral bradu. Byla noc, hluboká, vlastně brzké ráno, noc se již dávno přehoupla přes svůj vrchol, byla druhá hodina ranní a on byl unavený, byl unavený, ale nechtěl spát. Nechtěl, protože přijde další den a ten den ho děsil, děsil ho stejně jako všechny ty předešlé.
Hleděl nepřítomným, prázdným pohledem na bílou, holou stěnu pokoje a viděl dav. Dav lidí, který mu naslouchal, pozorně, bez jediného rušivého zvuku, napjatě. A pohledy, některé dychtivé, jiné pohrdavé. Lidé napínali uši, tak, aby jim nic neuniklo, aby o nic nepřišli, aby všechno slyšeli a čekali. Čekali, až promluví, čekali, až zazpívá. A on nechtěl, nechtěl zpívat, nechtěl mluvit, hrdlo sevřené, strach, že jim to nebude po chuti. Stál tam tak malý, tak vyděšený, jen beznaděj.
Otevřel ústa a začal mluvit, otevřel ústa a začal zpívat. Dav tichý, krky natažené, uši napnuté do krajnosti, zbožné pohledy, nenávistné pohledy, dav naprosto tichý, aby mu náhodou nic neuniklo a pak, pak mu hlas selhal, falešný tón a řekl něco, co se jim nelíbilo. Pohledy plné neskrývané starosti, pohledy plné vítězoslavné škodolibosti. A davem se ze všech možných stran neslo tolik hlasů.
“Věděl jsem, že neumí zpívat.“
„Tohle opravdu řekl?“
„Není mu trapně? Vždyť řekl takovou blbost.“
„Slyšel jsi tu jeho angličtinu?“
„Co se mu stalo?“
„Myslíš, že je v pořádku?“
Výsměch, pohrdavý smích, obavy a starostlivé výrazy. Nenáviděl to, pozitivní nebo negativní, vyšlo to na stejno, prostě všechno, všechno mu bylo odporné. Už dávno mu to vadilo, bylo to nepříjemné, ubíjelo ho to, cítil se slabý, cítil se pošpiněný, cítil se nehodný, cítil se malý.
A byl stále sám ve svém pokoji, sám se sebou a v hlavě mu vyvstával úryvek z dětské knihy.
„A babičko, proč máš tak velké uši?“
„Abych tě lépe slyšela.“
Seděl na posteli v prázdném hotelovém pokoji, rukou si podepíral bradu, prázdný výraz ve tváři. Pohled mu sjel na zrcadlo na protější straně. Cizí pohled, cizí muž, vlastně ne, byl to cizí chlapec, který mu upřený pohled opětoval. Kde je tvoje dětství? Kam zmizela tvoje bezstarostnost?
A měl jsem někdy nějaké dětství? Býval jsem bezstarostný? Nic z těchto krásných věcí si nedokázal vybavit, na nic si vzpomenout. Dětství obětoval a nyní obětuje i své mládí a pro koho? Ne, nyní už dávno ne pro sebe, pro někoho jiného, ale pro koho?
Před sebou viděl jen horu, vysokou horu a on šplhal, šplhal nahoru, sápal se zuřivě vzhůru, za ním křik lidí, všichni ho hnali nahoru, výš, výš, stále výš a on se poslušně řítil směrem k vrcholu, ale vrchol v nedohlednu. Kdysi si myslel, že se jednoho dne vyšplhá až nahoru, že dosáhne vrcholu a tam si oddychne, tam bude spokojeně žít, tam budou všichni spolu spokojeně žít a užívat si oddychu po těžké, namáhavé dřině, ale oddych nepřicházel.
Bylo to jen horší a horší, dřina, vyčerpání až daleko za hranice jeho možností, jejich možností. Fyzická bolest, na kterou si zvykl tak, že ji mnohdy už ani nevnímal, byla současí jeho každodenního života, prostě byla tady a byla snesitelná, rozhodně snesitelnější, než bolest psychická. A na mysl mu vyvstával ten poslední úryvek z dětské knihy.
„A proč máš tak velké zuby?“
„To, abych…“
Nevěděl, nechtěl si vzpomenout, nechtěl, aby ten mlžný opar zmizel, aby ta nečitelná slova vyvstala. Děsila ho, pohádka pro děti, která se mu nyní vůbec nezdála jako pohádka. Stále sledoval zoufalý pohled chlapce v zrcadle, tak neznámý, tak vyděšený, tak ubohý, tak zničený. A svět ho pohlcoval, ubíjel, trhal na kusy.
A ležel zkroucený na posteli ve svém prázdném hotelovém pokoji, rukama si objímal kolena, skrčená těsně pod bradou, usínal neklidným spánkem. A na mysl mu jasně vyvstala poslední část úryvku z dětské knihy.
„A proč máš tak velké zuby?“
„To, abych tě lépe sežral!“
