10. kapitola

    Ve studiu se opět svítilo, Yoongi osiřel, Jimin se ztratil tak rychle, jak se objevil. Ještě, že celou budovu agentury znali z časů svých tréninkových let tak dobře, nejednou se nepozorovaně proplížili ven a pak i zpátky, i když měli přísný zákaz. Znali několik slabých bodů, odkud se dalo bez povšimnutí vytratit z budovy a také se tam tudy vrátit. Jimin trval na tom, že půjde sám, kdyby ho náhodou někdo zahlédl, tak aby do toho Yoongiho nezatáhl. Nyní mu zapípal mobil, přečetl si zprávu, Jimin mu dával vědět, že se to podařilo a on se nepozorovaně dostal ven. Trochu ztěžka dosedl na sedačku. Popravdě byl docela zmatený a nemohl se vyznat ve svých pocitech. Na jednu stranu pociťoval obrovskou útěchu, na druhou stranu v něm stále hlodaly pocity viny.

    „Ale, hyung… hlavně si nemysli, že jsi za to mohl ty.“ Škubl sebou, měl pocit, jako by mu to Jimin řekl opět těsně u ucha, věta mu stále dokola rezonovala v uších. Mnoho z toho, co mu Jimin řekl, si mysleli všichni už tehdy, ale větší podrobnosti o tom, jak se Jimin skutečně cítil a co prožíval, ho nyní docela ničily. Jak si nemám nic vyčítat, pomyslel si Yoongi a opět se mu před očima začala odvíjet minulost…

    Následující týden se mezi ním a Jiminem žádná hádka neuskutečnila, dokonce se zdálo, že od výstupu ve studiu se věci do jisté míry urovnaly, aspoň se to tak Yoongimu jevilo. Během týdne si totiž nevšiml jediného Jiminova depresivního stavu. Měl tedy podstatně lepší náladu a víc se usmíval.

    Když se ovšem blížil víkend, začal si uvědomovat, že se jen nechal uchlácholit Jiminovou přetvářkou. Víc se hlídal, aby kluci jeho stavy neviděli. Ovšem nyní zaslechl Taehyungův a Namjoonův tichý rozhovor.

    „Když jsem byl včera jako poslední zamknout studio,“ vyprávěl zrovna Tae, „hrozně mě vyděsil Jimin. Málem jsem ho tam zamkl, protože jsem si téměř nevšiml, že tam je. Když jsem otevřel dveře, abych to tam zkontroloval, tak tam byla tma a ticho, ale až když jsem zavíral, tak jsem si všiml něčeho černého na podlaze. On tam spal… no, na tom by nebylo nic až tak divného, ale ležel tam úplně zkroucený do klubíčka, v propoceném oblečení a ještě na studené podlaze. Když jsem přišel až k němu, tak jsem si všiml, že se úplně třese, bylo to částečně zimou, ale taky měl nějakou noční můru. Snažil jsem se ho vzbudit, ale nešlo to, říkal něco ze spaní a vypadal úplně… prostě jako by ani nebyl ve svém těle, byl úplně mimo.“ Z Teahyungova hlasu bylo slyšet naprosté zoufalství, Namjoon stále mlčel a jen naslouchal. „Nakonec jsem se posadil k němu a držel jsem ho, protože se mi ho prostě nedařilo probudit, byl naprosto vyčerpaný a úplně ledový… nějakým zázrakem se mi ho po delší době vzbudit podařilo a měl… měl tak prázdný pohled. Hyung, já… já to nechápu… on… jak je možné, že dokáže povzbuzovat všechny kolem, dodávat naději, dokáže mě vždycky utěšit, tak proč…“ Taeův hlas se začal lámat a jeho slova přestávala dávat smysl, zdálo se, že si nedokáže úplně urovnat myšlenky, „proč prostě… ne… jak může… nechápu to… proč je tak… hyung, co se to s ním děje, proč mu nedokážu pomoct?“

    Yoongi stál za rohem, i jeho naplnilo naprosté zoufalství, ale také zase ta povědomá vlna vzteku. Zaklonil hlavu, opřel se o stěnu a zadíval se do stropu. Věděl úplně přesně, co se děje v tom nastalém tichu za rohem, Namjoon poplácává Taehyunga po rameni a přemýšlí, jak mu nejlépe odpovědět. I když na tohle vlastně ani žádná odpověď neexistuje.

    „Všichni ho moc dobře známe, jeho povahu, jeho osobnost… neměl o něj strach každý z nás už od úplného začátku? Právě proto, jaký je?“ Namjoon mluvil ještě tišším tónem, sám nevěděl, jak Taehyunga utěšit, útěcha by se totiž hodila i jemu samotnému, protože jakožto lídr na svých ramenou nesl tíhu celé skupiny a byl tím, kdo by je měl držet pohromadě a řešit problémy. Jenže jak řešit tohle, nevěděl ani on, protože Jimin mlčel a nedokázal natáhnout ruku ku pomoci.

***

    Konečně měli dva dny volna, Namjoon si po jednom tréninku, při kterém Taehyung na pár minut omdlel vyčerpáním, promluvil s agenturou a dohodli se na odpočinku, protože toho na ně bylo tentokrát až nad jejich síly. Časový skluz již dohnali, teď to naopak dokonce vypadalo, že vše dokončí mnohem dřív, než čekali, a tak v tom nebyl vlastně ani žádný problém. Tae a Kookie byli zavření v pokoji a pařili nějaké hry, Namjoon s Hoseokem seděli u konferenčního stolku a pro změnu hráli stolní hru.

    „Kde je vůbec Jimin a Jin?“ zeptal se Namjoon.

    „Jinovi pořád nejde ten kousek choreografie, tak šel trénovat. Jimin se mu nabídl, že půjde s ním,“ odvětil Hoseok rezignovaným tónem. „Je mi Jina hrozně líto, i když to cvičí pořád dokola, tak mu to prostě nejde.“ Yoongi ležel se zavřenýma očima na sedačce, a ještě je napůl vnímal, ale už chybělo jen málo, aby to zalomil.

    Namjoonovi začal zvonit mobil: „Ano?“ Yoongi sebou trochu zavrtěl a přetočil se na pravý bok, hlavou k opěradlu sedačky, docela podrážděný tím, že mu něco opět nedovolilo usnout. „Cože?! V jaké jste nemocnici?“ Namjoon to hlasitě vykřikl a vstal tak prudce, až se kolenem praštil o stolek.

    Yoongi okamžitě vyletěl ze sedačky: „Co se stalo?! Kdo je v nemocnici?“

    Namjoon se slovy: „Jo, hned tam budeme,“ zavěsil.

    Z pokoje vyběhl Jungkook a Taehyung v těsném závěsu za ním: „Co se děje?“ zeptali se oba naráz.

    „Jimin si zranil nohu, žádné další podrobnosti nevím, ale asi je to něco vážnějšího,“ Namjoon při těchto slovech zbělel jako stěna.

    Hlasitá rána do dveří od studia přinutila Yoongiho vystřelit ze sedačky, srdce mu málem vyskočilo z hrudi, jak se lekl. Zdálo se, že někdo procházel kolem a omylem něčím praštil do dveří. Dotyčný měl nejspíš naspěch, protože se ani neobtěžoval s omluvou. Yoongi dočista zapomněl, co se mu honilo hlavou, podíval se na hodiny a rozhodl se vyrazit domů.