2. kapitola
Přesunul se blíže k otevřeným dveřím a zastavil se, Taehyung ho stále svíral zezadu za mikinu. Pohled mu utkvěl na mladém muži ve dveřích, stál s hlavou sklopenou a očividně nevěděl, jak začít.
S Taehyungem se ani nehnuli, zdálo se, že v napjatém tichu čekají, jako by se báli, že pokud něco řeknou, nebo se jen nepatrně pohnou, tak se osoba před nimi vypaří a zmizí jako pára nad hrncem. Jen po jejich levé straně se ozývalo nějaké lomození, až teď si koutkem oka všiml, že Hoseok se sbírá ze země, ani nevěděl, kdy se tam ocitl.
Nebýt závažnosti situace, asi by ho Hoseokovo počínání velice pobavilo. Už jen jeho vzhled byl k popukání, místo vlasů jedno velké vrabčí hnízdo, jedna nohavice vyhrnutá až ke kolenu, zatímco druhá poslušně natažená až ke kotníku, tričko měl v dosti chaotické nesourodosti místy zastrčené v pyžamových kalhotách, jinde trčelo ven, jeden rukáv skrčený až na rameno, oči vytřeštěné tak, až měl obavy, aby mu nevypadly, pusu otvíral naprázdno a zase ji zavíral, jako ryba na suchu, které se nedostává vody. Navíc se štípal do tváře a i přes očividnou bolest, kterou mu to způsobovalo, se zdálo, že si nehodlá připustit, že je naprosto vzhůru.
„Já…“ ozvalo se nesměle ode dveří.
Ať už chtěl návštěvník ve své větě pokračovat jakkoliv, nebo hledal nejvhodnější slova, nedostalo se mu další možnosti, aby ze sebe ještě něco vypravil.
„Jimine!“ vykřikl Taehyung někde těsně za jeho zády.
Překvapením sebou škubl tak silně, až mu tělem projela bolest. V následující vteřině ho Taehyung dost nevybíravým způsobem odstrčil a vrhl se Jiminovi kolem krku. Yoongi po silném úderu pod pravá žebra zavrávoral a levým bokem vrazil do Hoseoka, kterému se teprve před chvílí podařilo vyšplhat na nohy. Celá tahle roztřesená bytost po jeho levici opět s hlasitým žuchnutím spadla na zadek.
Na Jiminovi bylo jasně vidět, že takové přivítání nečekal, ale že mu je velmi příjemné, nemusel totiž prozatím pokračovat s vysvětlováním.
Na chodbě se ozvaly hlasy. Zpoza rohu se vynořil Namjoon a Jungkook v družném hovoru, došli ke dveřím a zarazili se… tedy spíše se jen zastavili, protože jim bylo zabráněno pokračovat dál do bytu.
Taehyung a někdo, koho svírá kolem krku, jim brání vejít. Tae otevřel oči a jak je uviděl, tak okamžitě dost nelítostně vykřikl Jiminovi přímo do ucha: „Vrátil se! Je zpátky! Fakt je to on! On žije!“
Namjoonovi zmizel z obličeje pobavený výraz a vystřídala ho kamenná tvář. Kookie v první vteřině nejspíš nepochopil, co tím myslí, nasadil zmatený výraz, po pár vteřinách ale už bylo jasné, že i jemu to dochází, zahryzl se totiž do vlastního rtu.
Bylo zajímavé, pozorovat reakce všech zúčastněných. Díky tomu si uvědomoval rozdílnost povah každého jednoho z nich. Hoseok stále v očividném šoku, za což mohla jistě i jeho rozespalost, ale také fakt, že prostě nebyl statečným rekem. Taehyung se zářivým úsměvem na tváři, kterému byli nyní naprosto fuk Jiminovy důvody. Namjoon s vážnou tváří, na čele hluboká vráska, jak svraštil čelo a začal přemýšlet. Jako vždy se od něj dala čekat rozvážná reakce. Jungkook zakousnutý do vlastního rtu, v očích se mu zaleskly slzy. Bylo jasné, že se urputně brání tomu, aby se nerozbrečel. Jejich drahý maknae byl připravený brečet kdykoliv, když brečel kterýkoliv z těchto chlapců, kteří mu byli více než bratry, ale nikdy nechtěl být tím, kdo brečet začne a způsobit jim tak smutek nebo jakékoliv obavy, nechtěl být tím, kdo to celé spustí.
A Yoongiho vlastní výraz? Nezúčastněná osoba by ho ohodnotila tak, že s ním tato situace nijak neotřásla, že snad je mu to úplně fuk, ale ti, co ho znali, museli s docela velkou jistotou poznat, co se v něm odehrává. Nedával svoje city snadno najevo, ale momentálně jeho nitro hořelo touhou, vrhnout se Jiminovi kolem krku stejným způsobem jako Tae.
Miloval ho, miloval je všechny, ale jeho povaha mu mnohdy bránila, aby se vyjadřoval podobnými gesty jako ostatní. Momentálně pociťoval největší náklonnost k Jiminovi, byl mu vděčný… že žije. To mu v tuhle chvíli bohatě stačilo, jeho důvody ho teď také naprosto nezajímali.
Namjoon stiskl Taehyungovo rameno: „Pojďme dovnitř, nebo snad chceš celý den takhle stát ve dveřích?“
Taehung opět otevřel oči a na jeho spokojeném obličeji se objevilo menší zmatení a zklamání, jako by nechápal, proč po něm vůbec chce, aby se hnul.
„Aha… dobře. To je fakt.“
Jeho sevření trochu polevilo, ale zdálo se, že mu to dělá velké potíže. Nakonec ruky spustil z Jiminova krku, ale zavěsil se mu na ruku, držel ji tak pevně, až se na tváři Jimina objevil lehce útrpný výraz, přesto nijak nenamítal.
„Ale kde jsi prosím tě byl?“ to opět vypadlo z Taehyunga. Ostatní sebou škubli. Není nad jeho upřímnost, pomysleli si všichni najednou.
Namjoon položil ruku zezadu na Jiminovo rameno: „Pokud o tom teď nechceš mluvit, tak nemusíš. Už se nikam nechystáš, ne? Času ještě bude.“ Jiminovi se znatelně ulevilo, i když nejen on, ale všichni věděli, že to budou muset probrat.
„Já jinak věděl, že se vrátí!“ Když byl Tae nadšený, tak pro něj taktnost znamenala sprosté slovo, nebyl schopný, držet se na uzdě, mozek mu v takových chvílích prostě vypovídal službu. Bylo až k neuvěření, že se Taehyung choval, jako by Jimin odešel jen před pár dny, zářivě se šklebil na všechny v místnosti a celý okolní svět mu byl ukradený, hlavně, že měl Jimina vedle sebe.
Namjoon jen zakroutil hlavou, nechal do bytu projít očividně se přemáhajícího Jungkooka, který byl stále pevně zakousnutý do vlastního rtu a zavřel za nimi dveře. Hoseokovi, jak se zdálo z jeho výrazu, konečně s naprostou jistotou došlo, že opravdu nespí, na jeho vyděšené tváři se začalo rozlívat upokojení a dokonce se mu začaly koutky úst stáčet směrem nahoru.
Yoongi tohle všechno pozoroval, v hlavě měl zmatek a nevěděl, jak má zareagovat. Čekal, jestli od Jimina nedostane nějaké znamení, náznak jakéhokoliv citu, který vůči němu chová, aby věděl, jak k němu přistupovat. Sám si nemohl odpustit, jak se tehdy choval, protože k tomu vlastně ani neměl sebemenší důvod.
Jaké pocity k němu Jimin cítí? Nenávist? Opovržení? Proč se prostě neobjevil dřív? Vzdor? Netušil, jestli by ho Jimin neodstrčil, kdyby k němu přišel blíž a pokusil by se ho dotknout. Jeho podvědomí jasně vědělo, že tohle nebylo v Jiminově povaze, takový on prostě nebyl, přesto lidská mysl dokáže vyplodit i ty nejabsurdnější myšlenky a scénáře.
Jimin, povzbuzený Taehyungovým vřelým přivítáním, jaké si nejspíš nepředstavoval ani v nejmenším, konečně zvedl oči od podlahy a jeho pohled spočinul okamžitě na něm.
Udělalo se mu trochu nevolno a dostal závrať. Za poslední čtyři roky chtěl tuhle situaci zažít nejvíce ze všeho, ale postupem času se jí začal zároveň děsit. Teď, když přišla, měl pocit, že jí nedokáže čelit, levá noha mu ucukla mírně dozadu, jako by ho měl Jiminův pohled zranit, možná rovnou zabít.
Jimin se na něj zadíval upřenějším pohledem a… lehce se usmál…
