3. kapitola

    Yoongi měl pocit, že celý dům musel slyšet ránu, s jakou mu spadl kámen ze srdce. Tělo mu prostoupil tak vřelý pocit, až měl pocit, že se vznese někam ke stropu.

    Jungkook, jehož ret už musel být minimálně zarudlý, jestli ne krvavý z toho, jak urputně se do něj kousal, najednou vykřikl nějaká nesrozumitelná slova, jako: „Donesu něco k pití!“ Přičemž mu hlas nepatrně selhal. Nejmladší chlapec se pak rychle odporoučel k lednici.

    Když se Kookie otáčel, stačil si Yoongi všimnout, že se slzy v jeho pravém oku již nedokázaly udržet, přetekly přes okraj spodního víčka a zanechaly tak mokrou stopu na jeho tváři, aby pak neslyšně zmizely někde na zemi.

    Jungkook bohužel netušil, že přímo před lednicí na něj číhá obrovská kaluž vody, rázný krok a obyčejné papuče mu byly kamenem úrazu. Jakmile totiž udělal poslední krok k lednici, noha mu podjela, vyjekl a ostatním se naskytl už jen pohled na jeho nohy, letící vzduchem a mizející za jídelním stolem. Jediná jasná věc byla, že teď už mu rozhodně nemohlo být do breku… pokud si teda za tím stolem něco nezlomil.

    Jimin se vyškubl hýkajícímu Taehyungovi ze sevření a byl prvním, kdo vystartoval za nejmladším a jal se ho sbírat ze země.

Na tváři starostlivý výraz: „Jsi v pohodě? Nic se ti nestalo? Nebolí tě něco?“

    Jungkook se nechal vytáhnout na nohy, zatvářil se, že ho něco děsně bolí a opřel se o Jimina. Všem bylo dosti jasné, že mu nic není, jen že si chce utrhnout kousek Jiminovy blízkosti taky pro sebe, jen Jimin si ničeho nevšiml, nebo se tak aspoň tvářil.

    Tae klečel na zemi v záchvatu smíchu, Yoongi se na něj podíval a pomyslel si, že je možná trochu prostoduchý, za prvé proto, že Jiminův návrat po čtyřech letech bral způsobem, jako kdyby odešel sotva včera. A za druhé to byl on, kdo byl původcem oné obrovské kaluže před lednicí, tudíž i pachatelem, který mohl Jungkookovi způsobit frakturu lebky. V další chvíli ho napadlo, že Taeovi z toho všeho prostě jen přeplo. Přestal si ho všímat, otočil se na druhou stranu a zjistil, že Jungkook už se směje taky, nakažený smíchem Taeovým a začíná zlehčovat situaci. Rozcuchaný Hoseok a vedle něj stojící Namjoon se začali smát taky. Napětí v místnosti polevilo. Sám se tomu už bránit nedokázal a všiml si, že na Jiminově tváři se úsměv objevil také, byl ovšem rozpačitý, jako by přemýšlel, co si vlastně může dovolit. Všichni byli poprvé po čtyřech letech opravdu šťastní a uvolnění.

    Yoongi až nyní zaznamenal Jina, který vstoupil do dveří tak neslyšně, že si ho nikdo nevšiml. Stál tam asi takových deset minut, neschopný se pohnout, nebo vydat jedinou hlásku. Vše v naprostém údivu pozoroval, ale když se ostatní v místnosti rozesmáli, vyprskl smíchy i on.

    Hoseok opět předvedl hrdinství jemu vlastní, a protože stál Jinovi nejblíže a bohužel pro něj zády k němu, tak při jeho hlasitém vyprsknutí málem vyletěl z kůže. Udělal pět kroků vpřed, kde s hlasitým zaúpěním narazil kolenem do rohu stolku, otřes převrhl vázu, která na něm stála a Hoseok se opět ocitl na zadku. Voda z vázy se mu vylila přímo do klína.

    Taehyung už neklečel, ležel na zemi v křeči a hýkal jako kůň. Yoongi byl až zaražený tím, jak příjemné mu to bylo, všichni byli spolu a smáli se, jak už dlouho ne. To, co se v bytě odehrávalo, by nejspíš nikomu jinému nepřišlo tak vtipné a komické. Hlavním důvodem totiž nebylo až tak to, co se zde během několika minut událo, ale hlavně to, že všichni pociťovali obrovskou radost z opětovného shledání.

    Namjoon a Jin se po chvíli svorně natáhli po Hoseokovi a vytáhli ho za obě ruce na nohy. Zajímalo by mě, jestli není dolámaný víc, než když celé hodiny trénuje, pomyslel si Yoongi při pohledu na zuboženého Hoseoka.

    „Běž si prosím tě lehnout a konečně se vyspi,“ prohodil s pobaveným výrazem směrem k němu.

    „Předtím jsem se snažil, ale někdo mě nenechal… a teď asi stejně neusnu,“ řekl trochu nasupeně Hoseok. Jednou rukou si mnul pohmožděné koleno a druhou si držel naražený zadek.

    Yoongi otočil hlavu směrem k Jiminovi a až teď si všiml, jaké má kruhy pod očima, vypadalo to, že toho za poslední dobu moc nenaspal. Přešel k němu, ruku mu položil jemně a otcovsky na rameno, konečně se ho mohl po takové době dotknout.

    „Taky nevypadáš vůbec dobře, co jsi dělal, že ses neměl čas vyspat?“ za výčitkami v hlase se skrývaly jen obavy o Jiminovo zdraví. Ruka se mu z ramene přesunula na jeho zátylek, chtěl se ho dotýkat, jako by si potřeboval ověřit, že je skutečný. „Všechno máš v pokoji nachystané… nic jsme nepředělávali, ani nevyhodili…“ trochu se mu při těch slovech zadrhával hlas, „povlečení je čisté, můžeš se jít klidně pořádně vyspat.“

    Jimin na něj pohlédl, nejdříve mu obtočil jednu ruku kolem pasu, ale asi se mu to zdálo málo, a proto ho v následující vteřině objal a hlavu mu zabořil do mikiny.

    „Děkuji… já… chtěl… chtěl jsem se vrátit už dávno…“ hlas se mu zlomil.

    Jeho slova slyšel jen on a Jungkook, který se o Jimina ještě před chvílí opíral. Jungkook přistoupil zezadu k Jiminovi a oba starší naráz objal, slzám se už také nebránil. Uvolnění, které v místnosti doposud panovalo, vystřídalo dojetí. Hoseok, Namjoon, Jin a Taehyung, již posbíraný z podlahy a sedící na pohovce, pozorovali tuto dojemnou scénu před nimi z druhé strany obývacího pokoje a i jim se v očích objevily slzy.

    Přemáhal se a to velmi zdatně, v jeho očích nebyl ani náznak slz, přišlo mu, že by měl být v této chvíli tím nejsilnějším, jeho tělo se ovšem otřásalo pod tíhou všech pocitů, které právě zažíval. Jimin se otřásal vzlyky, s hlavou stále zabořenou na jeho rameni, proto ani neměl šanci, všimnout si, že on se třese také.

    Jiminovy ruce, i po pěti minutách, pevně svíraly mikinu na jeho zádech, ale začínalo se zdát, že se pomalu uklidňuje. Jungkook již odstoupil o kousek dál, rukávem si otíral oči a také čekal, kdy se Jimin uklidní.

    Dal mu ještě pár minut, sám se od něj nechtěl odtrhnout, ale Jimin se potřeboval vyspat, proto po dalších několika sekundách povolil objetí a jemně ho od sebe odstrčil. Držel ho za obě paže, a když viděl jeho ubrečenou tvář, dlaní mu utřel slzy.

    „Běž si lehnout,“ s pohledem, který nedovoloval jakýchkoliv námitek.

    Tae se vymrštil z pohovky a rázem stál vedle nich: „A já půjdu s tebou!“ Na rtech, i přes uslzené oči, opět široký úsměv. Vytrhl Jimina z jeho rukou a už ho táhl do svého, tedy vlastně jejich pokoje. Cestou Jimina ještě každý z kluků objal a poplácával po zádech, do pokoje tedy zapadli asi po dalších osmi minutách.

    Nevím, jestli jsem mu to měl dovolit, pomyslel si Yoongi. Z další úvahy ho vytrhl Namjoon.

    „Myslíš, že to byl dobrý nápad, aby šel Tae s ním?“ a v očích mu hrálo pobavení.

    Také se na něj usmál, bylo jasné, že mysleli na to samé.

    Jin uklidil nepořádek v kuchyni a Jungkook se mezitím převlékl do suchého oblečení. Nyní spolu vycházeli z bytu, Jin si totiž usmyslel, že musí uvařit pořádnou večeři, proto šli nakoupit příslušné potraviny.

    Hoseok, který ještě před chvílí tvrdil, že z celého toho vzrušení neusne, právě seděl na pohovce a hlava mu klimbala z jedné strany na druhou. Yoongi popošel k němu a kopl do něj.

    „Přesuň se do postele.“

    Nebohé stvoření sebou trhlo, vyskočilo z pohovky a po pár zmatených pohledech se v tichosti odporoučelo do vlastního pokoje.Namjoon se se starostlivým výrazem zadíval na Yoongiho.

    „Jsem zvědavý, jak se to teď bude všechno dál vyvíjet.“ 

    Yoongi se podíval na dveře pokoje, kam předtím zmizeli Taehyung a Jimin.

    „To já taky,“ odvětil a hlasitě si povzdechl. „Rozhodně to pro něj nebude snadné,“ bylo jasné, že oběma běží hlavou podobné scénáře, „nevěřím tomu, že se mu ode všech dostane tak vřelého přivítání.“ Cítil, že se na něj Namjoon stále dívá, otočil hlavu k němu: „Jasně, taky chceme znát jeho důvody, ale i kdyby nám je říct nechtěl, my bychom pro něj měli vždycky většího pochopení.“

    Namjoonovi se opět objevila vráska na čele, jak se mu starostmi zkřivil celý obličej.

    „Agentura bude rozhodně požadovat vysvětlení,“ zdálo se, že mu to způsobuje až fyzickou bolest, „a to musí dát i našim fanouškům.“ 

    Yoongi opět otočil hlavu ke dveřím pokoje. „Zatím nevíme, jestli se chce vrátit úplně, nebo se jen chtěl ukázat, abychom věděli, že žije…“ ve větě se mu pokračovat nechtělo, ale přemohl se, „možná zase odejde… a tudíž by ani nemusel nikomu nic vysvětlovat.“

    Namjoon po těchto jeho slovech netrpělivě přešlápl, očividně se mu tato představa také nelíbila. „Uvidíme… ale věřím, že to tak nebude.“ Z tónu jeho hlasu bylo poznat, že je to vlastně zatím jen zbožné přání, jistota z toho rozhodně nedýchala. „Já mizím zpátky do studia, vlastně jsem… jsme jen pro něco přišli…!“ vrhl rozčílený pohled na vstupní dveře, „Ale Jungkook měl jít zpátky se mnou a ne odejít s Jinem!“ A s hlasitým lamentováním vyběhl ze dveří.