5. kapitola

    Byt byl provoněný večeří, vůně všech příloh a šťavnatého masa se společně mísily dohromady a už z postele vytáhly i Hoseoka. Zdál se docela odpočatý, i když by se mu určitě hodilo spánku více. Seděl na sedačce a trochu rozčíleně hovořil s Namjoonem po telefonu.

    „Ale já ti říkám, ať už jdete domů, Jin tady skoro dvě hodiny kuchtí něco v kuchyni a navíc máme co oslavovat.“

    Zdálo se, že Namjoonovi se na druhém konci telefonu vůbec nelíbí Hoseokův tón v hlase, nerozuměl, co mu říká, ale vzhledem k tomu, že k němu doléhal jeho hlas, mluvil rozhodně dost nahlas.

    „Pojď mu to říct sám,“ zakřičel Hoseok na Jina a mobil držel daleko od těla, „já se s ním nehodlám hádat!“

    Jin si utřel ruce do zástěry, přešel do obývacího pokoje a převzal si mobil.

    „Namjoone, vím, že máš hodně práce, ale nemyslíš, že tohle je teď mnohem důležitější?“ Jin se vůbec nerozčiloval, mluvil klidným hlasem.

    Namjoon stále něco hlasitě namítal, už byl rozčilený natolik, že se nezastavil, i když mluvil se starším. Někdy se to prostě stávalo, Jin byl nejstarší, ale Namjoon byl lídr skupiny, proto občas došlo k menší výměně názorů. Jin se na věci totiž díval z pohledu nejstaršího bratra v rodině a od toho se také odvíjela jeho rozhodnutí, Namjoon naopak z pohledu lídra, který chtěl to nejlepší pro skupinu. Nestávalo se to příliš často, Jin byl v tomto ohledu velmi pokorný a podřizoval se lídrovi, ale když k takové výměně názorů už došlo, v drtivé většině případů se naopak podvolil Namjoon.

    „Vím, že jsi poslední dobou hodně ve stresu, protože nemáš inspiraci a jsi na mrtvém bodě, ale čtyři roky je dost dlouhá doba, nemyslíš, že nějaká ta hodina našeho času je něco, co můžeme právě teď obětovat, i když je to na úkor něčeho důležitého?“ Jinův hlas ani nadále neztratil nic na svém klidném tónu.

    Na druhé straně se rozhostilo ticho.

    „Děkuji ti,“ řekl už jen Jin a zavěsil. „Už vyráží,“ usmál se na kluky.

    Yoongiho naplnil pocit provinění, sám Namjoonovi poslední dobou nedokázal pomoct, vždy když se rozhodl psát nebo skládat hudbu, tak to skočilo tím, že nakonec seděl nad prázdným papírem, nebo jen bezmyšlenkovitě oťukával klávesy. Sice se mu asi tak před týdnem podařilo složit nějakou základní hudební linku, která by snad mohla být podkladem i k něčemu většímu, jediným háčkem bylo, že působila tak neskutečně depresivně, že neměl odvahu, vůbec ji před Namjoonem vytáhnout.

    Zavřel oči a mírně zatřásl hlavou, aby tím obavy a pocity viny alespoň trochu rozehnal… přece jen teď měli naději, že se vše vrátí do starých kolejí. Zvedl hlavu a oči opět otevřel, docela dost mu to pomohlo, ale hlavně ho upoutala scénka, která se odehrávala v kuchyňském koutu a donutila ho k úšklebku.

    Hoseok už neseděl na sedačce, ale byl s Jinem v kuchyni, někomu by se mohlo zdát, že se mu tam snaží pomoct, ale vlastně se mu jen motal pod nohama a pořád něco ukusoval.

    Yoongi došel ke konferenčnímu stolku a začal ho uklízet, aby udělal místo na všechny misky, talíře a kdovíco ještě, co začne Jin za chvíli snášet. Za zlomek vteřiny se vedle něj zjevil Hoseok, v ruce svíral hůlky a příbory, Jin ho taktně vyhodil z kuchyně. A tak se teď Hoseok po odložení nákladu na stůl, opět posadil na sedačku a jen tupě zíral do prázdna.

    „Chceš s něčím pomoct?“ prohodil Yoongi směrem k Jinovi.

    „Ještě dodělám poslední salát, něco dozdobím a budeme nosit na stůl,“ usmál se na něj Jin, „takže až za chvilkou, řeknu vám.“

    Yoongi přemýšlel, jestli už má jít kluky vzbudit, nebo první počkat, až dorazí Namjoon a Kookie. Nemusel dumat moc dlouho, protože během další vteřiny se prudce rozrazily vstupní dveře a jako už mnohokrát, za hlasité rány prohloubily klikou důlek ve zdi.

    Hoseok se chytl za hruď a pomalu se sesunul ze sedačky na podlahu, Jinovi za rohem v kuchyni něco spadlo na zem, ozvala se odtamtud jen tichounká tupá rána o podlahu.

    Za dveřmi stál Kookie, pusu od ucha k uchu a místo omluv jen vybafl: „Tak jsme tady!“

    Vřítil se do bytu a okamžitě si to zamířil za Jinem do kuchyně: „Hyung, chceš s něčím pomoct? Třeba s nějakým přebytkem, nebo tak.“

    Namjoon vstoupil za Jungkookem do bytu už naprosto tiše, odlepil dveře od zdi a stejně tak tiše, jak vešel, tak zavřel i dveře, přitom kroutil hlavou a něco si mumlal pod nos, což se určitě týkalo nejmladšího.

    Yoongi se vydal do pokoje, kde poslední dva chybějící chlapci spali. Teď už snad ani spát nemůžou, říkal si, když otevíral dveře. Kupodivu byla v pokoji stále tma a oba pořád leželi, když ale přišel blíž a rozsvítil lampičku, zjistil, že Jimin má již oči otevřené, jen se nemůže vymanit ze sevření druhého spícího, a tak prostě jen leží a čeká, až ho vysvobodí buď Taeovo probuzení, nebo nějaký jiný spasitel. Yoongi se na Jimina zakřenil, položil ruku Taehyungovi na rameno a jemně s ním zatřásl.

    „Vstávat, večeře je na stole.“

    Teahyung se mírně ošil a jeho stisk kolem Jimina ještě trochu zesílil.

    „No tak, chceš ho tady takhle snad věznit celou noc? A vůbec se o něj s námi nepodělit?“  Musel se nad touto komickou situací usmát.

    Taehyung rozlepil oči: „Když mně se to pořád nezdá úplně skutečné.“ 

    Jiminův výraz napovídal, že teď už asi ani nedýchá, tak silně se na něj Taehyung s těmito slovy přisál. Yoongi do něj trochu silněji kopl, ne tak, aby to bolelo, ale aby mu dal jasně najevo, ať už přestane blbnout. Taeův stisk konečně povolil a dovolil tak Jiminovi, aby se na posteli posadil.

    Yoongi mu jemně prohrábl světlé vlasy: „Běžte se oba trochu opláchnout a my to zatím nanosíme všechno na stůl. Jin se rozhodl, že se dnes večer přejíme k prasknutí.“

    Vylezl z pokoje a šel pomoct klukům, kteří už začali nosit na stůl. Když se otevřely dveře od pokoje a vyšel z nich Jimin, hlavy všech se na něj otočily a každý mu věnoval povzbudivý pohled a široký úsměv. Jimin vypadal rozpačitě, nevěděl, jak se chovat, protože prostě asi nečekal, že mu nebudou nic vyčítat a jen budou šťastní z toho, že je s nimi. Proto se jen nervózně usmál, prohrábl si vlasy a rychle zapadl do koupelny, Taehyung mu byl samozřejmě těsně v patách.

    Všechno už bylo na stole, kluci posazení kolem něj a už jen čekali, až Jimin a Taehyung vylezou z koupelny. Stůl se prohýbal pod takovou hromadou jídla, že si Yoongi říkal, že to nemůžou přece sníst ani do rána, Jin to tentokrát hodně přehnal.

    Na stole nechyběl ani alkohol, Jin nejspíš, stejně jak napadlo i Yoongiho, usoudil, že by pro Jimina mohlo být snadnější o něčem mluvit, pokud mu alkohol dodá trochu víc odvahy, nebo se alespoň snáz uvolnit. Konečně vylezli z koupelny, a když procházeli dveřmi, Taehyung byl opět zavěšený do Jimina. Yoongiho napadlo, že jak se asi umývali, pokud na něm Taehyung takhle visel i tam, zakroutil hlavou a kuriózní představy vytěsnil z hlavy.

    Usadili se k nim, Jimin si opět prohrábl vlasy a nasadil nervózní úsměv, očima přitom těkal z jednoho na druhého, nadechl se, Namjoon mu ale nedovolit cokoliv říct: „Tak jdeme jíst, ne? Jako za starých dobrých časů.“ Při druhé větě se na Jimina usmál.

    Yoongimu bylo jasné, o co se snaží, chtěl, aby se Jimin uvolnil, aby neměl pocit, že ho do něčeho nutí, nebo že od něj už teď požadují vysvětlení. Prostě chtěl, aby byli opět takovou rodinou, jako dřív. Zároveň Namjoona ale jistě tížily stejné obavy jako Yoongiho samotného, že by snad mohl říct, že zase odejde, báli se toho všichni. Když se ale nejdříve společně nají a uvolní se, tak bude snadnější si potom vážně promluvit, nebo o tom zatím ani mluvit nebudou… Namjoon mu prostě chtěl dát co nejvíce najevo, že jsou šťastní hlavně z toho, že je s nimi. Pustili se do jídla.

    Už asi tak hodinu a půl seděli, jedli, pili, bavili se, smáli se, bylo jim spolu dobře. Namjoon dokonce řekl, že dneska už se nehodlá stresovat a že zítra je taky den, takže už kašle na nějaké marné snahy ve studiu.

    Jungkook zrovna stál kousek dál od stolu, balancoval na jedné noze a všechny přítomné bavil parodováním něčích tanečních kreací. Dívali se na něj a hlasitě se smáli, dokonce i Jimin už se smál naplno a zapomněl na všechny obavy z rozhovoru, který měl pořád ještě před sebou.

    Yoongi byl jediný, kdo se na Kookieho nedíval, Jimin seděl po jeho pravici a on se díval na něho, na jeho spokojený výraz, Jiminův smích ho navíc nutil k úsměvu víc, než Jungkookovo blbnutí. Díval se na něj jako šťastný rodič, kterému se po dlouhém odloučení vrátilo milované dítě… dá se říct, že tak se vlastně i skutečně cítil.

    Jimin mu najednou bez jediného slova, natočení hlavy, nebo jakéhokoliv znamení, zajel levou rukou pod pravou paži a oběma rukama ho za ni chytil, hlavu mu položil na rameno a skoro neslyšně zašeptal: „Neboj se, já už nikam neodejdu.“