Pivoňkový pavilon – čínská opera

            Říkala jsem si, že se s vámi podělím o kulturní zážitek, který jsem prožila v říjnu roku 2016. Jednoho dne mi zavolala kamarádka, že v Olomouci budou v jednom divadle hrát, poprvé v ČR, čínskou operu! Obě ujíždíme na Asii, tak jsme si řekly, že jdeme do toho, zažijeme něco nového a určitě se nám to bude líbit, navíc cena byla velmi příznivá – pouhých 200,-. Celé natěšené jsme v den představení vyrazily. Když jsme dorazily do divadla (takové menší, komorní) a uviděly, že jim k tomu bude hrát živá hudba (asi čtyři nebo pět hudebníků) a ještě s klasickými, čínskými, hudebními nástroji, tak jsme si řekly, že úspěch je jasný a už jsme jen netrpělivě čekaly, až to začne. Dočkaly jsme se, začala hrát hudba a my se na sebe významně podívaly, vzápětí se na pódiu objevily dvě dámy nádherně oblečené, dlouhé rukávy, se kterými tančily podobně jako gymnastky se stuhou, namalované obličeje, přesně tak, jak vás ve spojitosti s Čínou napadne (obrázek viz níže). A pak… pak začaly zpívat… no, dobře, já bych to zpěvem ani tak jako nenazývala, ono to spíš znělo jako tahání kočky za ocas… to byl první velký šok… další, nervy drásající, zkušenost byl fakt, že celou dobu při hudebním podkladu jeden z nich držel tempo na věc, která vydávala úplně stejný zvuk, jako když mnich sedí v Buddhistickém chrámu, hýbe se dopředu a dozadu a bouchá dřívkem do takové té dřevěné koule. :-D Poslouchat celou hodinu a půl takovému monotónnímu bouchání je vážně na palici, do toho to vřískání koček, no, katastrofa! Na pódium nastoupil muž „Sláva!“, problesklo mi hlavou, „Konečně hlubší tóny!“, omyl! Jo, začal trošku níž, takové pohlazení ušních bubínků a pak najednou šup a skočil tak nejvýš, jak mu to jeho hlas dovoloval, pravda, krásně s dámami ladil, to se mu upřít nedá… podívaly jsme se s kamarádkou na sebe a málem jsme vyprskly smíchy. Doufaly jsme, že udělají krátkou přestávku, abychom mohly prchnout a již nikdy se nevrátit! Přestávka se nekonala a při rozhlédnutí se po ostatních divácích jsem uznaly, že jsme na tom všichni stejně – tam jeden prohlížel facebook, tam si kdosi psal na mobilu, tam se dvě nenápadně bavily, a tu a tam se někdo nervózně uchechtl „Proboha, kdy už to skončí!“ obzvlášť muži, nejspíš se tam dostali na nátlak svých partnerek. :-D

            Děj? Nepřečíst si předem o čem to je, tak to z výjevů na pódiu sotva poznám: Dívka z ušlechtilé rodiny potkává ve snu muže, do kterého se zamiluje, pak touhou po něm umírá, před smrtí nakreslí svůj portrét. Otec jí po její smrti pohřbí v pivoňkovém pavilónu, který udělal přímo pro tento účel. V pavilonu se objevuje muž z jejích snů, který se do ní v tom samém (?) snu také zamiloval, prochází se pavilonem a najednou tam najde její portrét, následně se setkává s jejím duchem. Jejich láska je tak velká, že se nad nimi bohové nakonec smilují a dívku přivedou zpět k životu.

            Skončilo to, my to přežily a závěrem jsme si řekly: „Nikdy více!“. Byly jsme pokusní králíci, na konci vystoupil jeden z nich a roztomilou angličtinou nám sdělil, že to bylo první vystoupení v Česku a že na druhý den odjíždí se stejným představením do Prahy, litovala jsem ty, kteří si to budou muset v nevědomosti přetrpět dalšího dne.

Pokud tedy ještě někdy uvidím nápis „čínská opera“ rychle vezmu nohy na ramena! :-D